Někde mezi nebem a peklem /aph - FrUK/

Někde mezi nebem a peklem

Nepotřebuje se dívat na hodiny, aby věděl, že má zpoždění. Za prvé z toho důvodu, že čas plynoucí v nebi a v pekle je velice relativní a dívat se na čas lidský by bylo velmi povrchní, a za druhé... on měl vždycky zpoždění. I když se záměrně pokusil přijít rovněž pozdě, on se opozdil ještě o něco více a to by pravděpodobně platilo, i kdyby se rozhodl zpozdit třeba o tři dny. On by pak přišel s nějakou výmluvou den čtvrtý nebo pátý (nebo třeba jen půl minuty poté, avšak stejnak by dorazil až po něm). Nebylo zkrátka a dobře možné dorazit později než on.

Což mu přišlo poněkud ironické, jelikož zodpovědnost, dochvilnost a takové věci byla zpravidla očekávatelná spíše od andělů než démonů...

Rozhodne si tedy zkrátit čas otevřením šampaňského a kocháním se půvabného západu slunce z luxusní postele bůhvíjakého patra pětihvězdičkového hotelu. Jejich schůzky budou stejně zakázané a stejně nápadné, nehledě na to zda se budou setkávat v tom nejzapadlejším motelu nebo v paláci, tak proč si tedy nevychutnat pohodlí? Jeho anděl mu přeci jen přes značné dohadování toto nedokáže odepřít. Jako koneckonců nic. Jelikož on přeci jen onoho nebohého andílka jen využívá...

Otevře si láhev a nalije si. Nakonec se neválí po zatím hezky ustlané posteli, ale popojde raději blíže k oknu, aby mohl ten žhavý kotouč plynů sledovat až do poslední chvíle, než se svalí za onu masu slané vody lidmi pojmenovanou moře. Lidé měli celkově zajímavé nápady. Třeba tohle šampaňské. Jak tak primitivní a ubohé stvoření mohlo vytvořit něco tak dobrého? Dolije si sklenku. Na obloze již zbývají jen červánky. A on pořád nikde. A to zrovna teď by se dalo tak sladce polemizovat o době mezi dnem a nocí, přelomem temnoty a světla, dobra a zla... Uh, snad od něj už nechytil něco jako poetičnost.

Chystá se se otočit, aby si opět dolil alkoholu, který však na něj jakožto na bytost pekelnou neměl přílišného účinku, avšak svůj původní cíl nedokončí. Znenadání prakticky vejde do náruče anděla, kterého tu již nedočkavě vyčkává, a který se dostaví zcela nezpozorován.

„Jdeš pozdě," zamumlá lhostejno do jeho košile, ke které si jej anděl tiskne. Vždy voní tak hezky... čistě... neposkvrněně... éterická bytost plna dobra a lásky.

„Já vím," něžně ho hladí po zádech a vlasech, „promiň," snaží se si ho k sobě přivinout ještě víc. Vlastně je to celkem příjemné - cítit, jak mu jeho hebké ruce pročesávají vlasy – však neslušelo se si anděla připouštět k tělu více, než je nutné, tudíž ho odstrčí.

„K čemu vůbec stanovovat čas, když ho vidno tak okázale ignoruješ?" s pohrdání se ušklíbne a zamíří k svému původnímu cíli, tudíž stále dosti plné láhvi, očekávaje jeho sladký hlas, věnujíce mu dalších a dalších omluv.Jak jen si užíval, jak kvůli něčemu tak pochybnému, andělem zvaným láska, byla tato bytost boží schopna škemrat bytost pekelnou.

„Mrzí mne to... vskutku," opět se k němu zezadu tulí, i když možná spíše, aby před něj podstrčil i svou sklenku a mohl trochu nápoje okusit, než ho démon dopije celý, „ale to víš, v nebi se pokaždé něco najde... mám své povinnosti."

„Já je mám také a – jak sis zajisté povšiml – vždy jsem tu načas," konstatuje bez zájmu a naráz vypije polovinu skleničky.

„Nešlo si nevšimnout... holt je vidět jak moc po mé přítomnosti prahneš~" anděla zřejmě přestane bavit se kát. Démon lehce zrudne a zatváří se uraženě. Přestože jeho chvilková ne úplně andělská rozpoložení, byla přesně ten důvod, proč... si vůči němu vypěstoval něco jako určitý druh náklonnosti? Asi... ale opravdu jen té nejlehčí.