Poezie nesmyslnosti

Smrt

Včera v noci jsem pocítila smrt. Stála vedle mne. Ona, tak daleká i blízká. Ona tak záhadná.
Čeká na nás. Čeká až nás pohltí a zničí vše, co jsme budovali a milovali.
Stojí u nás jako stín a čeká na naši slabou chvilku, aby nás uchvátila a odnesla do věčné temnoty.
Čeká na chvíli, kdy už nebudeme moct dál a odevzdáme se jí. Jí, do krvavých rukou, které jsou plné bolesti. Čeká až se vzdáme...na naši prohru a slabost.
Stojí za našimi zády a zaútočí, když to nejméně čekáme.
Je tu s námi, mezi námi. Je neviditelná, ale cítíme ji. Já ji cítím. Cítím ji vedle sebe.
Je tady a často si někoho odnese. A nám nezbude nic jiného než oči pro pláč.
Ale jaký má pak význam pláč?
Proč plakat, pro něco, co už ani mořem slz nezměníme? Proč...Proč...Proč vlastně smrt existuje? Proč chodí mezi námi a bere vše nám tak drahé?
Život i smrt jsou otázkami Proč. Vše je Proč. I my,...i já.
A dál, unášena ve víru svých myšlenek a zmatené fantazie, přemýšlím nad smyslem a významem života...
Co když všichni jen čekáme na smrt blízkých i na smrt svou? Protože život je čekání na smrt. Žijeme a zemřeme. Jednoduchý vzorec. Každého čeká smrt. Všichni čekáme na smrt. Jsme v řadě a ta se každou vteřinou zmenšuje.
Život je radost, utrpení, smrt, štěstí, neštěstí... vlastně si můžeme vybrat, čím náš život bude.
Když se na svět budeme dívat s humorem a úsměvem na tváři, tak náš život bude štěstí a radost.
Když se budeme litovat a stěžovat si na vše, tak náš život bude neštěstí a zoufalost. Vyberme si tedy.
Žijeme jen jednou...škoda...