Poezie nesmyslnosti

...

,,Ty si ani neumíš představit jak jednoduché je se nenávidět..." vyhrnula si rukáv a ukázala mu důkazy této nenávisti.
,,To asi ne." sklopil oči.
,,Tak vidíš, běž radši pryč...nehledám pochopení tam kde jej stejně nenaleznu."
Odešel.
Ona mezitím přemýšlela co udělala špatně. Proč není pro nikoho dost dobrá. A dobrá je za tři, jak je známo. Alespoň dobrá chtěla být. Ani nejbližší jí mnohdy nenabídli pochopení... či ocenění snahy. Vždyť nebyla až tolik špatná... nebo ano? Sama nevěděla. A možná ani vědět nechtěla. Nenáviděla sebe i své chování, svůj vzhled, prostě vše. Nenávist byla hořká. Nechtěla lítost. Ale jen to aby si jí někdo všiml. Alespoň tím debilním pohledem o ni zavadil. Ale ona byla vždy jen vzduch. Někteří se jejím očím vyhýbali a jakoby se báli s ní mluvit. Byla jen hračka, jen někdo kdo se hodil jen na pomoc. Někdo kdo byl jednoduše a lehce využitelný. Byla naivní. Věřila mnoha lidem a to se nevyplatilo. Věřit lidem se  nevyplácí. Lepší věřit sobě, to potom porazíš třeba i celý svět. Ale věřit ostatním? To se spalíš, zraníš a zjistíš, že jsi opět udělal tu chybu a někomu věřil.