Poezie nesmyslnosti

Pomíjivost smrti, života i vší krásy

Mezi stromy pronikalo slunce,
a z nedalekého keře vyletěl kos.
Zde snad každý býti chce,
na Zemi tak nádherné.
Avšak vše je jen dočasné,
jednoho dne vše skončí.
Slunce, Země pomine
a život všechen se rozplyne.
Vše upadne v zapomnění a
nastane život nový.
Všecky slzy a smích, všecko krásné i zlé se ztratí a už nikdy nenavrátí.
Minulost Země této bude zapomenuta a spolu s ní i vše, co lidé zde budovali po ta uplynulá tisíciletí.
Slunce, měsíc, hvězdy zhasnou,
už nebudou zářit na tu Zemi prázdnou.
Země pohltí naše těla, ale duše bude žít dál.
Duše bude žít v radosti či utrpení, tak jak si vlastník její zvolí.
Všecko zlo a nenávist na Zemi zmizí a nastane radost ryzí.
Radost jen pro některé.
A pro nás ostatní utrpení beze smrti.
Mučení, pláč a skřípot zubů nás pronásledovat budou na věky věků.
Smrt přestane být, život také
nastane něco nové.
Nové, záhadné a neobjevené,
nám lidem nezjevené.
Plíživá temnota či radost, radost čirá jako dokonale vybroušený diamant nás obklopí a pohltí.
Život v slávě či v temnotě k nám všem přistoupí.
Všechny nás obestoupí a my navždy zapomeneme na vše minulé...
Vše krásné na Zemi naší i to Slunce jasné pomine.
Navždy zmizí a navždy se rozplyne.
Lesy, ptáci, louky, vše nám drahé a tolik milované také.
Vše pomine. Jen láska ne. Tedy podle mne.
Láska je věčná, silná a skvostná.
Smrt ji nepřekoná, ani bolest ani smutek, ani žádný skutek. Ona vždy bude chodit mezi námi...
Láska nikdy nezmizí, snad navždy nás provází.
A tak na světě tomto dočasném, budujme to, co je věčné.
To on vyslechl si můj pláč i smích, on, svět dál plynoucí a zmírající.
V něm život, láska a naděje kvete, život to vše prohlubuje.
Ta omamná krása, ona krása dechberoucí i v černotě noci mne okouzluje.
Hvězdy a měsíc svým světlem prozařují noční ztichlou krajinu, kde se ve mne všechny city bouří a ovládat je mohu jen stěží.
Velkolepost všeho mne ohromuje, beze slova ,se smutkem i radostí, v srdci se bijící, kráčím dál v té noci skvoucí, magicky temné, záhadné a bolestné, v této chvíli téměř věčné.
Noc a její hloubka očarovaly mne.
I ty hvězdy nedotknutelné.
Krása a nádhera mne fascinuje,
do snění upadám beznadějně.
Utápím se v kráse světa a ve vlastní fantazii, přemýšlím, co vše zažiji či už nezažiji. Smrt mne děsí, ale ze snění nevytrhává.
Život miluji, ale i nenávdím.
Moje věčnost se vznáší na andělských křídlech zoufalství a bolesti, nikdy nepomíjející.