Poezie nesmyslnosti

Propast

Dnes slunce vychází,
ale má radost zachází.
Další den plný bolesti
přichází do mého života.
Život můj je plný strasti,
o kámen zakopla má bota.
O kámen, a já upadla,
a už se nezvedla.
Na dně jámy propastné, zůstanu snad navždy?
V tuto chvíli páchají lidé sebevraždy?
Nemohu se zvednout-umírám!
Na vždy zůstanu už v propasti,
nikdo mne z ní nevyprostí.
Takový je konec můj,
mám snad ukončit život svůj?
Neukončím kvůli hrstce, těch co mne ještě mají rádi.
Takhle dopadlo mé mládí.
V depresi utopena,
k smrti zarmoucena.
Na vždy odsouzena,
pomalu umírám.