S bušícím srdcem jsem se posadila na posteli. Mé vlasy slepené potem se mi zapletly do obličeje. Dlaně jsem si přiložila na čelo, ve snaze uklidnit se. Nešlo to.
A pak jsem znova uslyšela ten zvuk, co mě probudil.
Hlasité bouchnutí vedle v místnosti. Ložnice rodičů.
„Nehraj semnou hru Leelo." Hrubý hlas doléhal až ke mně.
Nebyl to otcův hlas. Byl cizí.
Už si pro nás přišli. V hlavě mi tepala krev. Co nejtišeji jsem vstala z postele. Uslyšela jsem další ránu. Byla jen otázka času, kdy přijdou i do mého pokoje.
Po špičkách jsem přešla ke své skříni, otevřela ji a vytáhla tašku, kterou mám připravenou už roky.
Má pozornost se přesunula na moje oblečení. Saténová košilka. Ale tentokrát nesmím myslet na image.
Ještě víc jsem pootevřela dveře své skříně a pod kabáty se konečně objevila skleněná skříňka. S třesoucími prsty jsem ji otevřela. Byl tam telefon.
Naťukala jsem číslo, které znám nazpaměť.
„Prosím?" Ozval se jemný hlas z telefonu.
„Kód 76482." I když jsem šeptala, přišlo mi, jako by se můj hlas rozléhal po celém pokoji.
„Dobrý den slečno Willová, posíláme pro vás vznášedlo."
Z oka mi utekla jedna slza. Věděla jsem co teď musím udělat.
Uslyšela jsem silné zabušení na své dveře.
„Vylez princezničko. Víme, že tam jsi."
Zavřela jsem oči a počítala do tří. Teď nebo nikdy.
Má ruka stiskla červené tlačítko a v tu chvíli začlo odpočítávání.
Rychle jsem přiběhla k oknu a otevřela ho.
Nohou jsem se vyhoupla na parapet a pak přehoupla z místnosti úplně. Naši nezvaní hosti se už skoro dostali do mého pokoje.
Skočila jsem na malou stříšku pod mým oknem, vyrobenou právě pro tyhle účely.
Jestli dobře počítám, mám ještě 10 sekund. Pověsila jsem se ze střechy a i když jsem nechtěla, tak mé ruce se pustily. Dopad byl bolestivý, ale i tak jsem hned začla utíkat pryč od mého domu.
5 sekund.
Přiložila jsem si ruce na uši.
3...
2...
1...
Výbuch zaplavil celou mou mysl.
Zabila jsem svoje rodiče.
