Zastavila jsem se asi po desíti krocích, protože jsem (nečekaně) zjistila, že to tady vůbec neznám. Otráveně jsem si odfrkla. Silně jsem zápasila s tím, abych nezavolala:
„Hej, otravný kluku! Pojď mi ukázat cestu!"
Ale nakonec jsem jen zastavila na rohu chodby a čekala.
Asi za minutu ke mně přišel loudavým krokem, a když mě uviděl, pobaveně se usmál.
„Princezna neví kam jít, co?"
Založila jsem si ruce na prsou a čekala, co řekne dál. S tímhle chlapcem jsem se rozhodně bavit nehodlala.
On jen vyšel a já za ním. Co mi zbývalo.
Tenhle dům byl zvláštní tím, jak byl veliký. Zajímalo mě, kolik lidí se tady ukrývá. Všude byly obrazy a světlé chodby zpříjemňující prostředí.
Podlahu pokrývaly sametové koberce, na které jsem opatrně našlapovala. Uvědomila jsem si, že mám pořád boty, takže do postele mě strčili prostě tak, jak jsem vypadala.
Konečně jsme došli do kuchyně a jídelny. Několik lidí sedělo okolo stolu, ale nebylo jich tady moc. Poznala jsem bílovlasou ženu a Michaela. Soucitně na mě kývli. Když jsem přišla víc ke stolu, bílovlasá žena(možná bych se ji měla zeptat na jméno) vstala a odkašlala si.
„Vážení... Chtěla bych vám představit Californii Willovou. Je tady nová, tak prosím, berte na ni ohled.."
Asi nemusím ani říkat, kdo se při těchto slovech zasmál.
„Mimochodem... Já se jmenuju Carly a jsem vaší velitelkou." Pohledem směřovala na mě. Carly.. Konečně znám její jméno.
Jediné na co jsem se zmohla byl úsměv. Jakmile Carly dopověděla svou větu, kluk (asi stejně starý jako já) se rychle postavil.
„Já jsem Lucas. Těší mě." Řekl rychle a natáhl ke mně svou ruku.
Znova jsem se nuceně usmála a podala mu dlaň.
Měl překvapivě silný stisk a když jsem si ho lépe prohlédla, uviděla jsem, jak se mu pod červeným tričkem rýsují svaly.
Když jsme si opět sedli, celou dobu jsem na sobě cítila pohled jeho světle modrých očí. Nikdo jiný se semnou nepozdravil. A upřímně? Takhle mi to vyhovovalo.
Hned jak jsem se zvedla k odchodu zvedl se i Lucas.
„Nechceš jít doprovodit? Ukázat cestu?" Nenuceně se ptal.
O společnost jsem nestála, ale je pravda, že bych asi zabloudila. Přikývla jsem a sledovala jak jde ke mně. Otravný kluk se zase jen pobaveně zasmál. Umí vůbec něco jiného?
„Takže.. Asi ses už stačila seznámit se Mathem co?" Začal nenuceně konverzaci přitom, co jsme kráčeli po chodbě.
„Jestli myslíš toho hnědovlasého, otravného a s debilníma poznámkama, tak jo." Páni. To byla má nejdelší věta za celé dva dny.
Lucas se upřímně zasmál.
„Tak myslím, že za tu dobu co ho znáš, si ho perfektně vystihla." Jeho obličej pořád hrál úsměvem.
Já už nic neříkala.
„Ale na druhou stranu.. Někdy má i své dobré dny."
Ha ha ha.
„No a.. Jak ses tady vlastně dostala?" Zeptal se.
Nadechla jsem se.
„Přišli si pro nás.. Tak.. Tak jsem zmáčkla tlačítko." Při vzpomínce na ten moment se mi zase zamlžily oči. Ale ne tak moc, abych začala brečet. Přece jenom, rodiče mě na tento den připravovali celý život. Věděla jsem, že to budu muset udělat.
Zastavili jsme se a on mě omluvně pohladil po paži.
„Promiň. Mělo mi to dojít. Já své rodiče ani neznal." Zahleděl se do prázdna, ale chvíli na to se na mě zase díval svým veselým pohledem.
Tentokrát jsem se na něj pohledem plným smutku podívala já. Oba jsme to měli těžké. Ale nevím, který z nás víc.
„A jak ses dostal tady?" Nepotlačila jsem otázku.
„Ujali se mě. Když mi bylo 11. Předtím jsem byl u své pěstounky." Viděla jsem, že dál mluvit nechce.
„Je mi to líto. Je mi líto celý tenhle svět." Pronesla jsem.
„Mi taky. Je jen otázka času, kdy si pro nás přijdou." Měl mrazivý tón.
„No nic. Tady je tvůj pokoj. Nejspíš se uvidíme u oběda nebo tak.." Začal nesmyslně plácat.
Já jako bych opět přešla do nicneřikajícího módu, jsem se zase jen usmála.
„Děkuju za doprovod Lucasi." Zašeptala jsem.
„Nemáš zač Californie." Mé jméno vydechl.
Já se jen otočila a vstoupila do svého pokoje.
Po tu dobu, co jsem si dávala vlažnou sprchu, jsem myslela jen na jednu věc.
Pomstím svoje rodiče.
