Následné dny ubíhaly rychle a pořád stejně. Ráno snídaně, oběd a pak večeře. Carly i všichni ostatní mě nechávali na pokoji (doslova), až na Lucase, který si semnou sem tam popovídal a pilně si vysloužil můj upřímný úsměv. Už jsem se tady začala vyznávat, do jídelny jsem trefila sama a.. No.. Ty ostatní místnosti nepotřebuju.
Celou dobu mě ale zajímalo, kdo žije v těch ostatních pokojích. Přece nemohly být všechny prázdné ne?
•••
Jednou večer, když jsem seděla na posteli a zamyšleně sledovala okno, ve kterém se rozprostírala krajina plná lesů a řek, uslyšela jsem zaklepání na dveře. Ze sedu jsem rychle vyskočila a šla otevřít. Nestál tam nikdo jiný než Lucas. Jeho blonďaté kudrliny se jemně zatřepotaly, když na ně zapůsobil lehký průvan z mých dveří.
„Já.. Ahoj.." Díval se do země.
„Stalo se něco?" Zeptala jsem se ho prozíravě.
„Ne to ne!" Vyhrknul rychle a pak se zase uklidnil. „Chtěl jsem se tě jenom zeptat.. Celé dny sedíš na pokoji.. Nechtěla bys třeba někam jít? Tedy, ven ne, ale víš co.. Je to tady hodně veliké, spousta možností..." Usmál se.
„Docela ráda čtu.." Zamyšleně jsem řekla.
Jemu se ihned rozzářily oči.
„Vážně? Tak vzhůru do knihovny!" Výsknul a vedl mě přímo do knihovny.
Když jsme dorazili, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Bylo to tady OBROVSKÉ. Hlavně nejmíň milión knih. Vzrušeně jsem se procházela kolem poliček s knihama a jemně se dotýkala jejich hřbetů.
„Je to tady úžasné.." Vydechla jsem.
Mé oči zaregistrovaly Pohádky v Jehličí.
„To mi četla máma, když jsem byla malá!" Vyhrkla jsem a pak si vzpomněla na její hebké dlaně, když mě hladila po vlasech, na to s jakou jemností mi předčítala děj jednotlivých pohádek.. V celém mém srdci se rozprostřela nekonečná temnota a prázdnota. Jak hrozně moc mi chybí.. Rychle jsem zamrkala, když jsem ucítila Lucasovu ruku na mém rameně.
„Je mi to hrozně líto. Tenhle nespravedlivý svět.."
Neodpovídala jsem mu. Ani jsem nebrečela. Sledovala jsem knížku, jejíž pohádky znám skoro nazpaměť.
Lucas chvilku zaváhal a pak si mě přitáhl k sobě. Objala jsem ho a slzy mi pomalu začaly téct z očí. Chovala jsem se jako pitomá citlivka a tohle byla scéna jak z nějakého klišé filmu, ale v tuhle chvíli jsem to potřebovala nejvíc.
Hladil mě po vlasech, tak jako to kdysi dělala máma. Přitiskla jsem se k němu ještě víc. Cítila jsem se líp, když jsem věděla, že aspoň někdo se o mě zajímá.
„Pojď se posadit." Zašeptal.
Odtrhla jsem se o něj a zamířila k červenému křeslu.
„Promiň." Zašeptala jsem zase já.
„Nemáš se za co omlouvat. Musí to být neuvěřitelná bolest." Natáhl se ke mně a stiskl mi ruku. Já už se ale o tom bavit nechtěla.
„Lucasi? Proč je tady tolik pokojů? A tak málo lidí?"
Nadechl se.
„Je jen málo lidí, kteří přežijou."
Tahle odpověď mě zaskočila.
„Je nás tak málo?" Zašeptala jsem.
„V tomto táboře ano. Ale existují další.. V kterých jich je možná víc.. Já nevím.. Carly o tom nechce moc mluvit."
Naděje, kterou jsem měla v sobě, úplně pohasla.
„Ono nás tady bylo hodně. Ale hodně lidí se pak rozhodne odejít a žít.. Někde sami..." Odmlčel se. „Myslím, že tebe se Carly taky brzo zeptá, jestli chceš být tady s zahájit výcvik nebo odejít."
„Myslím, že moji odpověď znáš. Chci zabít ty, kteří za to vše můžou." Zaryla jsem si nehty do dlaně.
On jen polknul a podíval se jinam.
•••
Byla jsem zase na pokoji. Lucas odešel a já nehodlala sedět jen tak na posteli. Věděla jsem, co chci udělat a co taky udělám. Otevřela jsem dveře od pokoje a vydala se tím směrem, kde je jídelna. Věděla jsem, že kousek za tím je Carlyina pracovna.
Připadala jsem si zvláštně, jako cizinec, který se vkradl co cizího domu. Vpodstatě jsem jím ale byla.
Zaklepala jsem na mahagonové dveře a čekala na odpověď.
„Dále!" Ozvalo se za dveřma a já poznala, že to je Carly.
Otevřela jsem a vstoupila.
Ona ke mně udiveně zvedla pohled.
„Californie.. Copak potřebuješ?" Sundala si brýle z očí a zadívala se na mě.
„Chtěla bych zahájit výcvik. Nečekat na nic jiného. Chci být seznámena se situací." Vydechla jsem pevným a rozhodným hlasem.
Carly se na mě dlouho dívala a pak si povzdechla.
„Californie.. Tuhle válku je téměř nemožné vyhrát." Dívala se na mě ztrápeným pohledem.
„Jenže já se nechci vzdávat. Nechci jim ustupovat. Ne, když jsem tolik obětovala." Podívala jsem se jí do očí.
„Tak dobře. Zapíšu tě na výcvik. Ale bude tě vést Matheas."
Pokrčila jsem rameny. On byl teď můj poslední problém.
•••
Život předtím byl jednoduchý. Prý. Rodiče mi povídali o tom, jaké to bylo kdysi. Žádné skrývání. Jen svobodný život.
Když se lidstvo vyvinulo natolik, že už nebyla žádná pracovní síla, nějak se to zařídit muselo.
Ani všemocným strojem nenahradíte lidskou ruku.
Potřebovali lidi do dolů.. Do továren..
Ale kdo by tam šel, když může pracovat v čisté kanceláři?
Všem se poskytovalo dokonalé vzdělaní, operace mozku..
Kdo by šel dobrovolně do špíny?
Ale ještě tenkrát tajná organizace začala záhadným způsobem nacházet dobrovolníky.
Některým to bylo divné, někteří to nechávali beze zájmu.
Pravda byla ta, že organizace s názvem OSL(Organizace svobodných lidí- ha, ha) vynalezla čip uložitelný do lidského mozku.
To z lidí dělalo sluhy. Vymazalo jim to duši, jako by přestali existovat.
A to je náš příběh. Příběh budoucího světa.
