V.I.P. ✔

7. kapitola

„Pane Bože, co jsem to udělala? Já jsem ho políbila. Jak jsem to jen mohla dopustit? Podvedla jsem Radka,“ padla na postel a rozplakala se. Plakala tak dlouho, až usnula. Po pár minutách se dveře jejího pokoje otevřely a vešel Michal. Když ji viděl, jak spí, opatrně se posadil vedle a pohladil ji po vlasech. Je tak krásná. Pomyslel si. Postavil se na nohy a odešel z pokoje.

Potloukal se po chodbách hotelu, až zakotvil v baru. Posadil se na barovou židli a objednal si "bouchačku". Vzpomněl si, jak ji pil poprvé. To bylo s Bárou. Už tenkrát mu byla sympatická a teď se stalo to, že se do ní zamiloval. Náhle a tak rychle, jako by měla být jeho druhé křídlo. Kopl do sebe alkohol a hned si objednal dalšího.
„Hodláš se opít?“ přisedl si k němu jeden člen štábu. Michal se otočil k vyhublému kameramanovi.
„Petře, co ty tu děláš?“ Petr si nechal objednal to samé, co měl Michal.
„Přišel jsem na panáka,“ ukázal na sklenku před sebou.
„A víš, co to piješ?“ lehce se usmál.
„Nevím. Co?“ zkoumal obsah sklenky.
„Tomu se říká bouchačka. Ukážu ti, jak se to pije,“ udělal to, co ho naučila Bára. Petr kopíroval Michala. Společně odložili prázdné sklenky hrdlem dolů.
„Hm, to je dobrý. Kde jsi na to přišel?“ zeptal se Petr.
„To Bára. Když jsem ji prvně uviděl, tak mi to objednala,“ sklopil zrak. Jeho kamarád poznal, co se v něm dělo, ale nevěděl, jestli se má zeptat. Zvědavost byla silnější.
„Co se stalo na pláži? Víš, já jsem to viděl a nestačil jsem koukat. Nemá jen tak náhodou přítele?“ pozvedl jedno obočí při své otázce.
„Právě, že má. Jsou spolu pět let. Nevím, co se stalo. Prostě jsem nepřemýšlel a jednal. Celý jsem to pohnojil,“ vzteky bouchl pěstí do baru.
„Ale ona tě taky políbila?“ upozornil ho na ten fakt, že v tom nejede sám.
„Jo. Nebránila se. Celkově se nebrání ničemu. Zprva. Pak si asi vzpomene na Radka a uvědomí si to. Nevím, co mám dělat. Co se to se mnou děje? “ promnul si oči. Petr ho poplácal po rameni a usmál se.
„Michale, jsi v tom až po uši,“ nechtěl se mu vysmívat, ale tohle bylo poprvé, za celou dobu jejich přátelství, co ho takhle viděl.
„To máš úplnou pravdu,“ kopnul do sebe další sklenku.

Popíjeli celý večer. Na pokoj dorazili, až kolem třetí hodiny ranní. K Petrovi na pokoj. Posadili se k počítači s tím, že mu Petr něco ukáže. Zapnul ho a pustil Michalův klip.
„Napadlo mě, že kdybychom to spojili s tím vaším blbnutím ve vodě a ukončili tím polibkem, že by z toho vyšlo dost dobré video,“ koukal do počítače a začal propojovat video z pláže s klipem.
„Ukaž mi to,“ chtěl se posadit na židli, ale ta mu ujela a on spadl na zem. Tam se řezal smíchy.
„Co tam děláš?“ podal mu ruku a pomohl mu se postavil na nohy. Potom už se bezpečně usadil. Petr to narychlo sestříhal a vložil do jednoho videa.
„Je to jen zkušební verze, když se ti to bude líbit, tak to doupravíme,“ pustil video. Oba na to koukali s úžasem. Vážně to propojili s tím, co už měli natočené. V jednu chvilku tam bylo blbnutí na pláži, a pak natáčení ze studia. Zakončení byl jejich polibek. Dělali na tom celou noc, až nakonec usnuli na stole.

Ráno se Michal probudil sám. Petr nikde nebyl. Pomalu zvedl hlavu ze stolu. Všechno ho bolelo. Krk měl strašně skříplý. Rozhlídl se po pokoji, hledal ho.
„Petře? Jsi tu?“ Jeho vlastní hlasitost, mu vyvolala bolest hlavy. Chytil se za ni a sykl. Byl v pokoji sám. Postavil se a šel, důchovským krokem ke dveřím. Otevřel je a tam stál Petr a přiblbě se usmíval.
„Už jsi vzhůru? Hele, zanesl jsem to video, na kterým jsme včera makali, rejžovi a jemu se to líbilo stejně jako tobě. Bere to.“ Michal se vrátil zpátky do pokoje a pořádně práskl dveřmi.
„Co že jsi udělal? Zbláznil jsi se?“ rozčiloval se.
„To, co jsem řekl. Máme hotovo. Jedeme domů,“ byl úplně v klidu. Nic z Michalova rozčilení nedělal.
„Petře, na tom videu je, jak se líbám s Bárou. Myslím si, že by s tím nesouhlasila. Uvědomuješ si, co jsi provedl?“ řval na něho.
„Né. Já jen vím, že jsem udělal z tvého videa mistrovské dílo!“ také na něj zařval.
„Idiote! Celé jsi to podělal!“ odešel z pokoje a zase práskl dveřmi. V hlavě měl jen jediné. Bára mě zabije.

I k Báře se donesla ta novinka. Sice nevěděla o předělaném videoklipu, ale po včerejším fiasku byla ráda, že konečně pojede domů. A však Michala se nezbaví. Podepsala smlouvu, kde stalo, že na každém vystoupení bude tančit po jeho boku. Zavázala se mu na zkušební dobu tři měsíce. Někdo zaklepal na její dveře. Zavřela kufr, do kterého dala poslední oděv, a utíkala otevřít. Prudce trhla dveřmi - zůstala stát.
„Dobrý den, Květinko,“ pozdravil rejža. Bez pozvání vešel do jejího pokoje. Nebyla ráda, že je u ni. Už od prvního seznámení z něho měla strach.
„Dobrej. Potřebujete něco?“ nervózně zavřela dveře a přistoupila ke svým kufrům, které jeden po druhém poskládala ke dveřím. Přiblížil se k ní. Byl o hlavu menší než ona. Pohladil ji po tváří, přičemž Bárou projel mráz a řekl: „Chtěl jsem se jen rozloučit, Kočičko,“ ten jeho hlas. Ten ji natolik děsil, že měla na krajíčku. Ušklíbla se. Odhodila mu ruku. Šla od něho k posteli a přehodila si kabelku přes rameno. Celá se třásla. Jako by se najednou rozbila klimatizace a v pokoji začalo mrznout. Tak to ale nebylo. To v ni vyvolal on.
„Mohl byste mi laskavě přestat dávat ty úchylné přezdívky?“ překonala svůj strach. Dala dost jasně najevo, že jí to vadí. On se jen usmál a přistoupil k ní. Chytil ji silně za bradu a chraplavým hlasem pošeptal něco, co ji vyděsilo.
„Ty jedna děvko. Co si o sobě myslíš? Já si tě teď vezmu, ať se ti to líbí nebo ne.“ Snažila se od něj odpoutat, ale na to, jaký to byl prcek, byl dost silný. Přitáhl si ji k tělu tak blízko, až cítila jeho tvrdé přirození na svém těle. Dávila se tou situaci, těmi pocity, tím strachem a beznadějí. Olízl jí obličej. Cukla sebou a zas se ušklíbla. Po tvářích se jí kutálely slzy, ale i přes to v sobě našla odvahu na vzdor.
„Dost!“ zakřičela a dala mu facku. Rejža si otřel ústa, ze kterých mu tekla krev. Podíval se na ni tvrdým pohled a to samou rukou praštil Báru tak silně do obličeje, až jí roztrhl obočí. Protočila se a padla břichem na postel.
„Ne, nech mě. Prosím ne, ne, ne...,“ začala panikařit, když si ji otočil na záda a sedl si na ni obkročmo. Mlátila do něho a křičela. Dostala další silnou ránu do obličeje. Přiblížil se k ní. Jazykem olízl krev z obličeje a řekl: „Včera na pláži jsi mě tak vzrušila, že jsem musel odejít do svého pokoje a udělat si nad tvou fotografií ruční práci,“ nechutně ji líbal. Vzrušeně dýchal. Osahával ji. Neobměkčilo ho ani Bářino naříkání. V tom do pokoje někdo vletěl. Byl to Michal. Odtrhl ho a hodil na zem.
„Ty hajzle jeden!“ mlátil do něho jako do pytle. Byl jako smyslů zbavený. Režisér už byl skoro v bezvědomí, ale Michal do něho stále bušil. Krev byla všude, hlavně na Michalovi.
„Michale! Dost zabiješ ho! Prosím, přestaň!“ plakala. Snažila se ho dotáhnout od režiséra. Ten po čtyřech utekl z pokoje. Michal se otočil na Báru. Byl evidentně v šoku. Stejně tak ona. Strašně se rozplakala. Skočila mu do náruče a pevně ho mačkala.
„Už je to v pořádku. Jsem tu,“ hladil ji po zádech. Jen myšlenka na to, že by se to stalo, ho rozpalovala do běla. Třásla se v jeho náruči tak moc, že to přenesla na něj.

Seděli na posteli a stále plakala. Michal jí ošetřoval rány. Namočil hadřík do vody a opatrně ho přiložil k obočí, při tom jí koukal do očí a hladil po tváři. Stále se třásla.
„Vážně jsi v pořádku? Nepojedeme radši do nemocnice?“ zeptal se už po několikáté. Potřeboval se ujistit, že je v pořádku.

„Ne, žádná nemocnice. Já se z toho dostanu. Dnes jsem byla poprvé ráda, že jsi nezaklepal. Ať už to děláš jakýmkoliv způsobem, děkuju ti,“ popotáhla. Také mu celou dobu koukala do očí. Od včera měla divný pocit v žaludku a teď se ještě víc prohloubil.
„Neděkuj. Nikdy bych nedopustil, aby ti kdokoliv ublížil,“ znovu ji pohladil jen s tím rozdílem, že se k ní naklonil. Zas nevěděl, jak se k ní dostal, jak to že je jí najednou tak blízko. ,,Jsi okouzlující žena," dodal a políbil ji. Nechápal, co ho to napadlo, zvlášť po tom, co se jí stalo, ale ta touha byla silnějšího rázu, než jeho zdravý rozum. Ona se odtáhla. Zkoumavě se na něho podívala, jako by přemýšlela o tom, co se to dělo. Pak ale udělala něco nečekaného. Polibek mu vrátila. Už nemohla dál popírat, co bylo na první pohled jasné. Chtěla to stejně jako on. Nemohla se od něho odlepit, tiskla se k jeho tělu, jako by snad byla přitahována magnetickou silou, hladila ho přes oblečení, až nakonec zajela pod něj. Sundala mu tričko a on jí šaty. Náhle před nim byla jen ve spodním prádle. Byl to pohled pro Bohy. Skousnu si spodní ret a vydechl: „Bože můj, jsi tak krásná.“ Ona nic neříkala. Jen jim kochala a hladila jeho vyrýsované tělo. Po tom všem, co se dnes odehrálo, byla pro ně tahle chvíle vysvobození. Položil ji na záda a lehl si opatrně na ni. Nikdy nebyl více šťastný jako teď a tady.