Harryho dvojče

Dursleyovi

Isabella:
,,Vstávat! Vstávat! Hajdy z postele!" Zakřičela teta a zabušila na dveře našeho přístěnku. Plácla jsem rukou do Harryho, protože naše postele byli blízko sebe, vlastně úplně u sebe. Harry se zvedl a nechápavě se na mě podíval. ,,Teta už nás budila..." vysvětlila jsem. ,,Ach,jo to bude zase den!" zasténal Harry, zvedl mě a posadil do vozíku. Ano, jezdím na invalidním vozíku! Asi, vás udivuje proč? Já vám to tedy povím, před třemi

lety jsme se s Harrym seděli na kolotoči, když tam přišel Dudley a shodil mě dolů. Zranila jsem si nohy tak, že musím jezdit na invalidním vozíku. S Harrym jsme si hodně podobní, oba máme zelené oči a černé vlasy. Jediný jiný velký rozdíl než, že já jsem holka a Harry kluk, je, že Harry nosí brýle a má na čele jizvu ve tvaru blesku. To už mě Harry ale dotlačil do kuchyně. Tam už u stolu seděl strýc Vernom, teta Petunie a náš bratránek Duadly, pustili jsme se do dělání snídaně.

Harry:
Zítra máme se ségrou narozky. Koupil jsem jí malý dárek... přívěsek s vekým I a H.
,,Dojdi pro poštu, Harry," řekl strýc Vernon zpoza novin.
Na rohožce leželi tři zásilky: pohlednice od Marge, sestry strýce Vernona, která byla byla na dovolené na ostrově Wight, hnědá obálka, která vyhlížela jako nějaký účet, a - dopis pro něho a pro setru!
Zdvihl jsem ho a chvilku na něj třeštil oči; srdce mi skákalo jako na obrovské pružině. Za celý život mi se setrou nikdo nikdy nenapsal, však kdo by nám také mohl psát? Nemáme žádné přátele, žádné jiné příbuzné - dokonce ani nechodíme do obecní knihovny, protože to máme zakázáno, takže nemůžeme dostávat nerudné upomínky, abychom vrátili knížky. Nicméně dopis tu ležel, s adresou napsanou tak jasně, že to žádný omyl být nemohl:

Dvojčata
Harry a Isabella Potterovi
( přístěnek pod schody )
Zobí ulice 4
Kvikálkov
Surrey

Obálka z nažloutlého pergemenu byla tlustá a těžká a adresa byla napsaná smaragdově zeleným inkoustem. Na obálce nebyla žádná známka. Roztřesenou rukou jsem dopis obrátil a spatřil rudou voskovou pečeť, na které byl erb: velké písmeno B, kolem kterého byli lev, orel, jezevec a had.

,,Tak pohni sebou, Harry!" křikl na
mě strýc Vernon z kuchyně. ,,Co tam děláš, díváš se, jestli v nějakém dopisu není bomba?" a sám se svému vlastnímu žertu zachechtal.
Vrátil jsem se do kuchyně, oči jsem měl pořád upřené na náš dopis. Podal jsem strýci účet a pohlednici a zamířil k sestře.
,,Bello, to mi neuvěříšíš přišel nám
dopis," pošeptal jsem sestře do ucha a podal jí náš dopis.
,,Cože?" podivila se setra také šeptem, když si přečetla komu je dopis adresován. ,,Kdo nám ho asi mohl poslat?" zeptala se po chvilce přemýšlení. Pokrčil jsem rameny, taky jsem nad tím přemýšlel. ,,Hej, co si to tam šeptáte?" zeptal se nahlas strýc Vernon.
,,Tati, oni dostali dopis," odpověděl mu jeho syn, vytrhli nám dopis z ruky a podal ho otci.
,,Ten je náš, dej nám ho!" křikla na strýce Bella. ,,Kdo by vám asi mohl psát?" ušklíbl se strýc Vernon, jednou rukou dopis otevřel a podíval se co v něm stojí. Barva jeho tváře se změnila z červené na zelenou rychleji než semafor na křižovatce, u toho však nezůstalo: po několika vteřinách byla šedobílá jako stará ovesná kaše. ,,P-P-Petunie!" nemohl popadnout dech. Teta Petunie si ho zvědavě vzala a přečetla si první řádek. Chviličku to vypadalo, že nejspíš omdlí. Držela se oběma rukama za hrdlo a chroptěla, jako když se dusí.
,,Vernone! Můj ty bože -Vernone!"
,,Chci si ten dopis přečíst," řekl hlasitě Dudley.
,,Já si ho chci přečíst," řekl jsem navztekaně,
,,poněvadž je můj."
,,Vypadněte všichni tři!" zakrákal strýc Vernon a strčil dopis do obálky.
,,CHCI NÁŠ DOPIS! rozkřikla se Bella, už to nevydržela.
,,Ukaž ho mně!" dožadoval se Dudley.
,,VEN" zařval strýc Vernon, jednou rukou popadl Izy a druhou mě a Dudlyho. Vyhodil nás do předsíně a zabouchl za námi dveře. Zachvíli k nám přišel strýc a řekl: ,,Koukejte, ať jste během pěti minut připraveni na cestu. Jedeme odtud. Sbalte si jenom něco na sebe. A nechci slyšet ani slovo!"
Deset minut nato jsme seděli v autě a řítili se k dálnici. A teď jsme jeli a jeli. Dokonce ani teta Petunie se neodvážila zeptat, kam vlastně máme namířeno. Čas od času strýc Vernon najednou otočil a chvíli jel opačným směrem.
,,Nebylo by lepší, kdybychom se prostě vrátili domů, drahoušku?" navrhla nesměle teta Petunie o několik hodin později, ale strýc Vernon jako by ji neslyšel. Nikdo z nás nevěděl, co doopravdy hledá. Zavezl nás doprostřed hustého lesa, tam vystoupil,chvíli se rozhlížel kolem, zavrtěl hlavou, vrátil se do auta a jeli jsme zase dál. Totéž se opakovalo uprostřed zoraného pole, v polovině vysutého mostu a v nejvyšší poschodí mnohopatrového parkoviště.
,,Tatínek se zbláznil, viď?" zeptal se Dudley skesle tety Petunie navečer. Strýc Vernon zastavil na nábreží, všecky nás zamkl v autě a zmizel.
Začelo pršet. Po střeše vozu bubnovaly veliké kapky. Dudley se rozfňukal.
To už byl strýc Vernon zpátky a usmíval se. Navíc si nesl i jakýsi dlouhý, úzký balík a neodpověděl, když se ho teta Petunie zeptala, co to koupil.
,,Našel jsem vynikajcí místečko!" řekl,
,,Pojďte! Všichni ven!"
Vyndal jsem z kufru vozík a Bellu do něj posadil. Nezapomněl jsem vzít, ani vak s dárkem k narozeninám pro Bellu.
Vystoupili jsme a zjistili, že venku je velice chladno. Strýc Vernon ukazoval na něco, co daleko v moři vypadalo jako veliký útes. Nahoře na něm byla přilepená ta nejubožejší chatrč, jakou si dokážete představit. ,,Na dnešní noc předpovídají bouři!" oznámil strýc Vernon radostně a tleskl rukama. ,,A tento dobrý muž bude tak laskav a půjčí nám svůj člun!"
To už se k nám přiloudal bezzubý stařík a s dost zlomyslným úšklebkem nám ukazoval starou veslici, která se kolébala v ocelově šedé vodě pod námi.
,,Nějaké zásoby jsem už opatřil," řekl strýc Vernon, ,,takže všichni na palubu!"
Přeplavili jsme se na k polorozpadlému stavení.
Uvnitř to vypadalo hrozně. Ukázalo se, že naše zásoby obnášejí po jednom balení smažených bramborových lupínků pro každého a pět banánů.
S příchodem noci se kolem nás rozběsnila ohlášená bouře. Teta Petunie našla ve druhé místnosti několik zplesnivělích přikrývek a ustlala Dudleymu na pohovce prožrané od molů. Sama se uložila se strýcem Vernonem na hrbolatou postel v sousední místnosti a mně s Bellou nezbylo nic jiného, než si najít to nejměkčí místo na podlaze a schoulit se pod těmi nejtenčími a nejpotrhanějšími přikrývkami. Společně jsme koukali na Dudleyho hodinky a odpočítávali si, za jak dlouho nám bude jedenáct. Půlnoc, máme narozeniny. Natáhl jsem se pro vak a předal jsem jí dárek. Byla z něj strašně nadšená a řekla, že pro mě taky něco má. Dala mi obrázek na, kterém jsme si společně hráli na hřišti.Izy je totiž v kreslení nejlepší ze třídy.

BUM! BUM! Někdo zabouchal na dveře.
,,Kdo je tam?" rozkřikl se strýc Vernon. ,,Varuji vás - mám zbraň!" Chvíli bylo ticho. A pak - KŘŘACH! Někdo praštil do dveří takovou silou, že vyletěli z pantů a s ohlušujícím rachotem dopadly na podlahu.
Na prahu teď stál jakýsi obr. Tvář mu skoro úplně zakrývala dlouhá, ježatá hříva a divoké, stětinaté vousy, pod vším tím porostem se však daly rozeznat jeho oči, lesklé jako dva švábi.
Obr se s námahou vsoukal do chatrče, potom se podíval na všechny v místnosti, když uviděl Izy na vozíčku; trochu překvapeně a trochu zděšeně vyhrkl: ,,Co se ti stalo?"
,,Když mi bylo 8 let, spadla jsem z kolotoče... a od té doby jezdím
vozíčku." vysvětlila stručně ségra.
,,To nám to hodně zkomplikuje! Musím o tom uvědomit Brumbála." zamumlal si obr pro sebe. Hagrid ( tak

se představil obr ) nám daroval narozeninový dort, na kterém bylo zelenou polevou napsáno: Všecko nejlepší k narozeninám, Bello a Harry!
Hagrid nám vysvětlil, že naše rodiče zabil Voldemort, že jsme kouzelníci a že prvního září nastoupíme do Bradavic. Dokonce nám dal i dopis, psalo se v něm:
ŠKOLA ČAR A KOUZEL V
BRADAVICÍCH

Ředitel: Albus Brumbál

Vážéní sourozenci Potterovi, s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro vás.

Se srdečným pozdravem

Minerva Mcgonagallová
zástupkyně ředitele

Ráno jsme vyrazili do Příčné ulice, koupili jsme si hůlky a ostatní věci do školi. Hagrid nám koupil domácí mazlíčky, Bella si vybrala netopýra,

jmenuje se Tedy. Já jsem vybral bílou sovu a pojmenoval jsem ji Hedvika.

Pak jsme se museli vrátit k Durslyeovým. Už se do těch Bradavic hrozně těším!!!