Bella: Za necelých čtrnáct dní pojedem s bráchou do Bradavic. Juchúúú! Už se tam příšerně těším. Najednou se rozřinčel zvonek, Harry se rozběhl otevřít, já jsem musela sedět v kuchyni a přemýšlet... kdo může v neděli odpoledne zvonit. Z předsíně byl slyšet hovot a o chvilku později jsem uslyšela, že Harry se vrací zpátky do kuchyně. Za bratrem do místnosti vstoupil vysoký, hubený a velice starý muž, soudě podle jeho stříbrných vousů, dost dlouhých, aby si je mohl zastrčit za opasek. Na sobě měl dlouhý hábit, purpurový plášť, který vláčel po zemi, a na nohou boty na vysokém podpatku a s přezkami. Modré oči za půlměsícovými brýlemi měl jasné a zářivé a svítili v nich malé jiskřičky, a nos měl velice dlouhý a křivý, jako by ho kdysi měl aspoň dvakrát zlomený. Představil se jako Albus Brumbál.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Jste si tak moc podobní! Ale teď se rozlučte se strýčem a tetoua řekněte jim že zítra se vrátíte ," pronesl vesele Brumbál. O chvilku později už jsme stáli před domem, Brumbál nás chytil za ruku a v tu chvíli jsem cítila, jak se mi Brumbálova paže snaží vyrthnout z jeho sevření, a stiskla jsem ji o to pevněji. V příštím okamžiku všechno kolem mě zčernalo, ze všech stran jsem cítila strašlivý tlak. Nemohla jsem popadnout dech - jako by mě kolem hrudi stahovaly železné obruče, oční bulvy mi něco tlačilo do důlků, ušní bubínky mi snad někdo vrážel do hlavy, a pak - Nabírala jsem do plic obrovské doušky chladného nočního vzduchu a otevřela jsem oči, z nichž mi proudem tekly slzy. Bylo mi, jako by mě někdo právě protlačil velice úzkou gumovou hadicí. Několik vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Zobí ulice zmizela. Objevila jsem v bílé místnosti, bylo tu spoustu postelí a vůbec to tu trochu připomínalo nemocnici. S Harrym jsme se po sobě zmateně podívali. ,,Tohle je bradavická ošetřovna!" vysvětlil nám s úsměvem Brumbál, ,,Jsme, tu proto aby si mohla opět chodit Isabello." Nemohla jsem tomu uvěřit my jsme a v Bradavicích a já budu zase chodit. Chtělo se mi křičet štěstím. V tu chvíli, ale vešla do místnosti žena v bílích šatech, vypadala jako něco mezi doktorku a sestřičkou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Já jsem madame Pomfreyová, pracuji tady na ošetřovně!" představila se nám. Podívala se na mě řekla: ,,Lehni támhle na tu postel," ukázala na postel nejblíž ke dveřím, ,,já si mezitím dojdu pro lektvary." S Harryho pomocí jsem ulehla na postel. ,,Pane profesore, mohla bych poprosit o trochu soukromí!" přísně oznámila madame Pomfreyová. ,,Ale, jistě Popy," odpověděl s úsměvem profesor Brumbál, ,,pojď Harry jdeme!" ,,Néé, já nikam nejdu, chci tu s Bellou zůstat...!" začal ihned protestovat Harry. ,,Můžeš počkat na chodbě." přesvědčoval Harryho pan profesor Brumbál. Po deseti minutách dohadování nakonec profesor Brumbál s Harrym opustili ošetřovnu. Madame Pomfreyová mi dala nějaký lektvar, poslušně jsem ho vypila. Začala jsem být strašně unavená a za chvíli jsem už spala.
