11th Doctor meets Rose AU [Doctor Who Czech FanFiction]

#8

Poprvé od Doctorova odchodu měla Rose opravdovou radost, že je zase vše v pořádku - toto přesvědčení ji ale opustilo v okamžiku, kdy s nimi do TARDIS nastoupil John. Když odlétali z "jejího" světa a vraceli se do toho starého, nemohla se zbavit toho pocitu, že oba jsou tak trochu sobečtí. John udělal vše pro to, aby z jejich rozchodu utržil to nejlepší, a Doctor se zase nenechal ničím zastavit, jen aby s ní mohl odletět. Jak se měla cítit? Vše mělo být správné, měli nechat Johna doma a cestovat sami. Věděla, že tohle nemůže dlouho fungovat. Věděli to všichni.

Rose si nemohla pomoct, ale trochu to ranilo její ego; vždyť mělo jít přece o ni, ne o to, aby byli John s Doctorem spokojení. Znělo to hrozně, když si to stále opakovala v hlavě, ale byla to přece pravda. Jak na ni takhle mohli zapomenout? Vždycky šlo oběma o to, aby se ona měla nejlépe. Ne, že by to samé pro ně nechtěla, ale také se nechtěla stát obětí za jejich spokojené cestování časem a vesmírem. To ona má být spokojená.

Přestože celou cestu ani nepromluvila, nikomu to nepřišlo divné, protože zticha byli všichni. Mohli se jenom domnívat, co se tomu druhému honí hlavou. 

Doctor myslel na to, co se bude dít, až jejich "dobrodružství" opravdu začnou. Zatím jenom bere Rose do starého Londýna, aby si připomněla, jaké to tam bylo. Přeci jen se ten paralelní docela liší. Ale jinak nevěděl, co dál. Co když narazí na River? Jak má Rose vysvětlit, že je vlastně ženatý? Mohla by to pochopit, kdyby jí vyprávěl celý příběh, jak byla River vychována k jeho zabití a jak byl sňatek s ní jediným možným řešením. Na rozdíl od ní mladou archeoložku nemiloval, vzít si ji však musel. Ano, mohla by to pochopit - jistý si ale nebyl. 

Více ho však znervózňoval John, který osahával ovládací konzoli TARDIS, jako by byla jeho. Moc se mu to nelíbilo. Přestože to byl v podstatě on, jeho myšlenkové pochody pro něj zůstaly záhadou a nechtěl riskovat, že Johnův mozek najednou zkratuje a oni se budou řítit někam do neznáma, odkud by nemuselo být úniku.

Při pomyšlení na nemožný únik si vzpomněl na Amélii a Roryho a bodlo ho u srdce. Mimoděk mu vhrkly slzy do očí, což zamaskoval prudkým zakašláním a oči si otřel do dlaní. Cítil se provinile, že neměl ani dostatek času na truchlení, když se hned objevila Rose a s ní tahle šlamastyka.

Johnovi přišlo divné, že Rose celou dobu mlčí - přece jen s ní strávil daleko více času než tenhle Doctor. Na druhou stranu mu bylo jasné, že když je tady s nimi, tak se svým falešným Doctorem nebude cukrovat. Doufal, že ji znal dost dobře na to, aby mohl s jistotou říct, že dokud nebudou sami, tak to ani neudělá - musela vědět, že by ho to zničilo.

S jistou nostalgií kroužil kolem ovládací konzole a vzpomínal na dny, kdy byla TARDIS i Rose jenom jeho. Nemuseli řešit žádného třetího vetřelce, celý svět byl jejich. Uvědomoval si, že ten vetřelec je teď on, ale stejně si stál za svým - když už ho Rose nechce, ať mu nebere i zbytek jeho života. Tak sobecká být nemůže.

Ať na ni chtěl být naštvaný sebevíc, nešlo to. Stále cítil, jak mu srdce bije rychleji pokaždé, když se k ní přiblíží. Jako by se od prvního dne, kdy ji potkal, nezměnilo. Přirostla mu k srdci ještě více, jakmile se rozhodla s ním zůstat i po jeho regeneraci. Tehdy to nečekal, ale utvrdil se v tom, že Rose s ním zůstane, ať se děje cokoliv. Bohužel ho vyvedla z omylu.

"Takhle to dál nejde!" vyhrkli všichni tři najednou.

"Proč jsi, do háje, nezůstal doma? Musíš mi i dál ničit život?" vyjekla Rose nekontrolovaně a tváře jí zrudly zlostí, jen co se na Johna podívala.

"Já ti ničím život? To tys mě chtěla nechat doma! Uvědomuješ si vůbec, že jsem nikdy neměl nic kromě tebe, TARDIS a cestování? Ty jsi mi utekla, TARDIS nemám a teď mi chceš vzít i to poslední, co mi zbylo! Zatímco já ti v ničem nebráním - můžeš si v klidu cestovat se svým Doctorem, nemíním vás nijak rušit. Prosím jen o trochu úcty a abyste mě vždycky někde vyzvedli, zatímco si budete užívat spolu," vyhrkl téměř bez jediného nádechu. Tak dlouho to v sobě dusil, ale necítil se o nic lépe, když je to teď všechno venku.

Najednou nevěděla, co na to má říct, ale naštěstí pro ni se do toho vložil Doctor. 

"Myslím.. myslím, že bychom měli zůstat všichni v klidu. Vidím, že každý je s něčím nespokojený a každý chce být po všech těch letech trochu sobecký. I já, přiznávám," rozhodil oběma rukama a s mohutným tlesknutím je zase spojil. 

"Al- ale Doctore, já jen.." 

"Ne, Rose, takhle to opravdu nepůjde. Vy dva si vyříkejte, co potřebujete, já se do toho plést nehodlám. Oba si zasloužíte, abyste cestovali, takže si mezi vámi nebudu vybírat. Společné cestování si usnadněte co nejvíce, pak se vrátím,"

A někam odešel.

Rose s Johnem na sebe jen koukali, oba rudí vztekem. Došlo jim, že jinak to asi nepůjde, takže by si měli promluvit. Měli však pocit, že nebylo o čem mluvit - museli se prostě nějak snést.

Jak tak stáli naproti sobě a dívali se jeden druhému do očí, John najednou pocítil vlnu nenávisti vůči malé blondýnce s růžovými tvářemi. Nevěděl, čím to je, nejspíše si uvědomil, že Rose byla sobecká celou dobu a ani v nejmenším se tím netrápila. Obětoval pro ni vše, zatímco ona si vždycky jen stěžovala místo toho, aby byla spokojená. Už už chtěl odejít, aby zabránil ještě většímu sporu, v tom ho ale Rose nečekaně políbila. 

^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^♥^

Vím, že mi to trvá vždycky sto let, než napíšu něco nového, a věřte tomu, že kdybych nebyla nemocná, ani se k tomu nedokopu, i tak ale doufám, že vás to pořád baví :) V dnešní době je těžké napsat příběh tak, aby lidi zaujal, pokud za každou cenu nechcete přilákat čtenáře tím, že jednu postavu (nebo více) proměníte v někoho z 1D nebo českých/slovenských jůtůberů, takže si vážím vašich hlasů i komentářů :3

Nic neslibuji, ale je dost možné, že pokud budete moc chtít, bude další část ještě tento týden! ♥

Do komentářů mi můžete napsat, jak si myslíte, že by to mohlo dopadnout (nejen tahle scéna, ale třeba i celý příběh), ráda si přečtu taky vaše nápady. A kdo ví, při nedostatku inspirace třeba nějaký použiju, ale zatím mám s příběhem vlastní záměry :P