11th Doctor meets Rose AU [Doctor Who Czech FanFiction]

#3

John Smith z kapsy dlouhého pláště vytáhl svůj sonický šroubovák a modrým koncem jej namířil přímo na Doctora. Ten přece nemůže fungovat, pomyslel si Doctor, ale vzápětí uslyšel, že jeho sonický šroubovák, který má v saku, se „aktivoval" a udělal ten zvuk, který dělá vždycky. John zastrčil šroubovák zpět do kapsy a Doctor pro změnu vytáhl ten svůj. Otevřel jej a vysunul zelený konec směrem nahoru.

„Nemožné." Zopakoval John Smith ještě jednou a upřeně sledoval Doctorův sonický šroubovák.

Rose za celou dobu nic neřekla. Stojí přitisknutá ke svému Doctorovi a zírá na toho před sebou. Nemůže tomu uvěřit. Je to opravdu Doctor, je to on. Přišel si pro ni, přišel ji vysvobodit z tohohle utrpení. Nemá tušení, jak moc se tady každý den trápí. Jak se nikdy nesmířila s tím, že ji opustil, nikdy nepřijala lidského Doctora, i když věděla, že je to ten samý, jen je člověk a ne Pán času. Ona ale chtěla svého Pána času, svého Doctora. Doctora, který teď stojí před ní.

„Doctore?" zašeptá a udělá pár nejistých krůčků směrem k němu.

„Ano." Usměje se na ni a schová sonický šroubovák. Upraví si červeného motýlka a prohrábne vlasy.

„Tohle že jsem já?" John Smith vstoupí mezi ně a pozorně si Doctora prohlédne.

„Nemůžu uvěřit, že jsem vypadal tak tragicky!" Zaúpí Doctor a taktéž si Johna začne prohlížet. „Kotlety! A koukni na to obočí! Neuvěřitelný."

„No, já aspoň nějaké obočí mám." Rýpne si John. „Takže teď nosím motýlky? Myslel jsem, že jsme vždycky měli vkus."

„Motýlky jsou cool. Na rozdíl od té zeleniny, co jsme nosili kdysi. I když zelenina tehdy frčela." Podotkne Doctor.

„Takže, jak jsi vlastně...?" John nakousne ono téma, které se Doctorovi ani trochu nelíbilo. Chtěl být jen s Rose, chtěl ji vzít zase zpátky do TARDIS a ukázat jí nekonečné krásy vesmíru.

„Já nevím. TARDIS se zbláznila, pak něco vybouchlo a přistál jsem tady."

„TARDIS?" Rose zajiskří v očích.

„Jo, je vedle v ulici. Nechtěl jsem, abys ji viděla, protože pak bys mě poznala a..." Doctor jí věnoval smutný pohled. Rose věděla, proč nechtěl, aby ho poznala. Jenže věděla s naprostou jistotou, že je to on, a to už odpoledne v obchodě. Proto chtěla, aby s ní dnes večer šel pryč. Doufala, že to nevydrží a že jí prozradí, kdo je. Že ji ukáže TARDIS a nabídne jí, aby s ním zase cestovala. A ona by souhlasila.

„Viděl jsem ji." Řekne po chvíli ticha John. „TARDIS. Byl jsem se trochu projít na čerstvý vzduch a pak jsem ji uviděl — jen tak tam stála na kraji cesty a lidé procházeli kolem ní." Z kapsy kabátu vytáhl malý klíček na dlouhé šňůrce. „Nejde otevřít." Kysele se ušklíbl. „Protože je nová, to jsem pochopil. Ale to nebylo to, co mě zarazilo. Ona vůbec nereagovala. Na nic. Tak co se stalo?"

Doctor věděl, že John není tak hloupý, aby mu věřil, že tady jen tak přistál, protože to prostě nebylo možné. Musí přiznat barvu.

„Neptejte se mě, co se stalo. TARDIS neposlouchala, tak jsem trochu zvýšil své úsilí a byl na ni přísnější. Ona se rozhodla letět někam do neznáma, tak jsem to úsilí zvýšil ještě více, ale to mi nepomohlo. Vybouchlo několik obvodů, ztratil jsem kontrolu a skončil jsem tady. Na zastávce jsem viděl reklamu s tvým otcem." Otočil se na Rose a posmutněl. „Došlo mi, kde jsem. Nemohl jsem to vydržet, já... já jsem tě musel vidět." Přizná a sklopí hlavu.

Najednou ho cosi v saku začne pálit. Strčí ruku do kapsy a vytáhne rozžhavený klíč od TARDIS. To bylo jasné znamení, že je zase v pořádku. Triumfálně se zasmál a následován Rose i Johnem zabočil do vedlejší ulice, kde TARDIS stála. Stále teplým klíčem ji odemkl a vběhl dovnitř. Teď ji může vzít s sebou, může zase cestovat s Rose. Nevěděl ale, jestli bude chtít.