Behind your face /Louis Tomlinson/ DOKONČENÉ ✓

~9~

Krásný úterní večer! Taaaak... Netypická povídka BYF je tu s novým dílem a já pevně doufám, že vám u něj budou cukat koutky, jako se to stalo při psaní mně =D Tvoření je pro mě úžasný druh relaxu. A je fuk, zda se jedná o psaní, kreslení či nějakou manuální činnost. Taky to tak máte? =)

Děkuji za veškerou vaši úžasnou podporu, moc pro mě znamená. Pokusím se vás nezklamat, přísahám. LOVE YA ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Seděla jsem v kavárně Starbucks a prsty křečovitě držela okolo velkého porcelánového hrnku s voňavým mandlovým latte. Ještě ani jednou jsem ze šálku neusrkla, jen jsem nehnutě civěla do klidné hladiny a uvažovala, jak příšerné hlouposti jsem se právě dopustila. A co hůř... Osud mě v ní podporoval. Proč se prostě ti nahoře nerozhodli mě z castingu nechat s obrovskou ostudou vyhodit? Bylo by to lepší! Ale oni ne. Dovolili mi uspět. Zřejmě proto, aby se měli čím bavit. Teď jistě pojídali popcorn a uzavírali sázky o to, jak obrovskou katastrofou mé rozhodnutí skončí.

Zakňourala jsem, kávu odložila a složila tvář do dlaní.

„Kroť se!" sykla z protějšího křesílka Car. „Chlapi nebrečí!"

Zavrčela jsem. Úplně jsem zapomněla na svou druhou identitu. Od tohoto dne nepostradatelnou. Vkročila jsem na cestu, z níž není návratu. A jestliže mi na ten podvod jednou někdo přijde, vznikne z toho obrovská kauza. Nejenže má tvář zaplní titulní stránky veškerých prestižních i neprestižních periodik, ale dozajista skončím v pěkném tmavém sanatoriu pro duševně choré.

Zhoupl se mi žaludek. Zabořila jsem se hlouběji do opěradla, objala se pažemi a zrak zabodla do plovoucí podlahy pod svýma nohama. Co kdybych si to celé ještě rozmyslela, hm, a na tu zítřejší schůzku s managementem vůbec nedorazila?

„Zapomeň na to," prořízl tok mých myšlenek kamarádčin hlas, ostrý jako břitva. „Vím, co se ti honí hlavou. Ať tě to ani nenapadne!"

Nechápavě jsem zamrkala. Úplně jsem díky ní ztratila nit. „Ehm?"

Obrátila oči v sloup, paže v defenzivě zkřížené na prsou. „Uvažuješ, že bys ještě couvla."

Zbledla jsem. Ksakru! Proč mě jen ta holka musela tak dobře znát? Občas jsem měla dojem, že se naučila umění telepatie. Viděla mi do hlavy. Spolehlivě dokázala pojmenovat mé rozpoložení, přestože jsem své city všemožně skrývala, zavolala v těch nejtěžších chvílích, jen aby mi pověděla, že tu pro mě je, a kdykoli jsem vymýšlela lumpárnu, naladila se na stejnou vlnu. Takové spojení mezi sebou mohly mít snad jen nejlepší přítelkyně.

Naklonila jsem se dopředu a lokty se opřela o desku stolu, vykládanou mramorem. „Upřímně, nebylo by lepší skončit, dokud to ještě jde? Nevím, co jsem si myslela! Vždyť můj plán se rovná naprosté šílenosti! Car, hele... Vždyť jak dlouho veřejnosti potrvá, než zjistí, že jsem holka?"

Postarší paní, jež se kolem nás právě snažila protlačit k volnému stolu, ztuhla a s vytřeštěnýma očima se na mě zadívala. Div se jí bulvy nedřely o skla dioptrických brýlí.

„Hehe," zasmála se má společnice nervózně, „ti mladí mají někdy zvrácený smysl pro humor, že?"

Upřímně, kdyby se paní opírala o hůlku, pravděpodobně nás s ní obě dvě přetáhne. Takhle mohla nasadit jen zhnusený výraz, zavrtět hlavou a usednou v uctivé vzdálenosti, snad aby dala všem v kavárně najevo, že s námi nechce mít nic společného.

„Baba," ulevila si Car, jakmile žena zmizela na druhé straně lokálu. „A ty mluv klidně hlasitěji, v Argentině tě nebylo slyšet!"

Vyplázla jsem na ni jazyk a několikrát prsty zabubnovala o stůl.

„Tak co dál?"

Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Musím se do zítřka rozhodnout."

„Dobře," mlaskla, na můj vkus zněla až příliš spokojeně. Tušila jsem, že má něco za lubem.

A mé podezření se ukázalo jako správné. Carrie totiž vytáhla z kapsy mobil, něco na něm mlčky naťukala a následně mi jej podala. „Jen se podívej."

Zamračeně jsem po něm sáhla. Ovšem jakmile můj zrak sklouzl k rozsvícenému displeji, došla mi veškerá slova. Dívala jsem se totiž na oficiální facebookovou stránku One Direction. A jako první příspěvek se nahoře ukazoval ten o přijetí nového člena. Čtyři řádky superlativů a nadšených slov o opětovném zkompletování skupiny způsobily, že jsem se po dočtení cítila maličká asi jako hlavička špendlíku.

„Tohle není fér," zabručela jsem a telefon kamarádce opět vrátila.

„Já vím." Tseh, ani se nepokoušela zapírat. Ona snad ještě byla hrdá, že se jí podařilo vymyslet tak nestydatou podpásovku!

„Všimla sis té tisícovky komentářů?"

Pořád jsem držela jazyk za zuby.

„Vždyť všichni jsou nadšení z toho, že budou One Direction skutečně pokračovat, a to pořád v pětičlenné sestavě. Brooke, je to šance pro obě strany. Pro kluky, ale především pro tebe! Nasbíráš zkušenosti, neocenitelné. Uvidíš, jak to chodí v šoubyznysu. A navíc," mrkla spiklenecky, „budeš okolo sebe mít čtyři krasavce, leckterá by s tebou měnila."

„Ale co až na to někdo přijde?"

„Nikdo na to nepřijde," mávla bezstarostně rukou. „Pokud by jen maličko hrozilo provalení, něco vymyslíme. Neboj."

Zamyslela jsem se. Na jednu stranu měla kamarádka pravdu. A jistě mi nahrával i fakt, že o Benu Ronthovi nikdo nevygooglí jedinou negativní věc. Hech, vlastně o něm fanoušci nevygooglí ani tu pozitivní. Možná by to chtělo zaměstnat Bennyho, jenž mi vytvořil falešnou občanku, na plný úvazek. Nějaká ta fotomontáž by se zatraceně hodila...

„Fakt nemáš ani trochu strach?" kuňkla jsem směrem ke Carrie.

„Ne, proč?" rozvalila se v křesílku a prohrábla si vlasy. „Strach dostanu, až uvidím důvod. Dřív ne."

Poraženě jsem vydechla. Pokoušet se hádat s touto holkou nemělo žádnou cenu.

...

„Mami?"

Ticho.

Opatrně jsem vklouzla škvírou v domovních dveřích do předsíně a plaše se rozhlížela do všech směrů. Čekala mě snad ta nejhorší část. A to povědět o svém rozhodnutí mamce. Sice jsem se ji na to před pár dny pokoušela připravit, nicméně tehdy bez valného úspěchu. Snad mě konečně vezme vážně. V takovém přestrojení.

Správně. Pořád jsem byla za Bena.

„Haló, mami!" odhodila jsem tašku se svým původním oblečením na podlahu, vrazila ruce do kapes kalhot a s prudce bušícím srdcem zrak stočila ke stropu. Radši bych do konce života počítala pavouky ve sklepě...

„Brooke, děje se něco?" vynořila se v průchodu do kuchyně, v ruce držíc kostkovanou utěrku. Jakmile mě však spatřila, spadl jí onen kousek textilie na podlahu. Povědět, že měla ústa v údivu otevřená dokořán, by asi v nejmenším nevystihovalo její výraz.

* * * * * * * * * * * * 

JE VÁS TU UŽ 600, WOW! NEUVĚŘITELNÉ, DĚKUJU VÁM! ♥