Behind your face /Louis Tomlinson/ DOKONČENÉ ✓

~23~

"No kdo to je?" Zopakoval svou otázku a bezděky udělal krok vpřed. Očima se vpíjel do mé tváře, vypadal zaujatě, možná až fascinovaně. Uvědomoval si podobnost mého obličeje s jiným? S tím, na který se teď bude muset možná dennodenně dívat?
Polkla jsem, neschopná promluvit. Můj krk se proměnil ve struhadlo, panika mě dusila. To se nemohlo dít. Nemohlo! Proč se tu Louis objevil? Nevybral by zřejmě lepší chvíli! Sakra, měla jsem zůstat pod Benovou identitou. Tohle město mě jako chlapce poznalo. Zřejmě tak budu muset zůstat.
"Tohle, ehm," dala se do vysvětlování nakonec Carrie, asi jí došlo, že já ze sebe v takové situaci nedostanu jediné slovo, "to je Brooke. Uh... Benova kamarádka."
Oči mi div nevypadly z důlků. Vyslala jsem k ní vyděšený pohled spolu s ostrým syknutím, nechápala jsem, kam tím míří. Co sleduje? Znala jsem ji dost dobře, abych věděla, že některých jejích plánů bych se měla bát. Hodně bát.
"Benova?" Pozvedl Louis pochybovačně obočí. "On je tady?"
"Jasně," přikývla, kdo ji neznal, nevšiml by si, že si sprostě vymýšlí. "Jen si šel něco zařídit. Víš, včera už jsme se na prohlídku bytu nedostali. Oba jsme byli příšerně unavení." Car mluvila vážně přesvědčivě, málem i já uvěřila, že Ben je skutečná samostatná postava.
"Ale co tu děláš ty?"
Louis mě ještě chvíli propaloval vyloženě nepřátelským pohledem, no nakonec odměřeně odpověděl. "Majitel tohohle komplexu mě poprosil, jestli bych nešel zkontrolovat zámky. Nějaká firma to tu nedávno opravovala, tak nechtěl, aby nový nájemník, jako Ben, měl s bytem hned problémy."
Jeho vysvětlení se mi kdovíproč moc nezamlouvalo. Založila jsem paže na prsou a vzdorně vystrčila bradu. Ach, kdybych tak věděla, co přesně se mu právě honí hlavou!
Ačkoli... Skutečně bych o to stála?
"Takže Benova kamarádka," vrátil se k mému nesmírnému úděsu k původnímu tématu naší konverzace. "Brooke, správně?"
Jemně jsem přikývla. Připadala jsem si jako u výslechu, ještě chyběla lampa, svítící mi přímo do obličeje. Louis si v duchu jistě dělal poznámky. Už musel mít popsáno několik imaginárních listů. A tak nějak jsem tušila, že z nich nevychází se ctí ani jedno moje já.
"Někoho mi připomínáš..."
Nervózně jsem se uchechtla. "To mi říká spousta lidí..."
"Ne, vážně..." Můj pokus o odlehčení úplně ignoroval. Mhouřil oči, špulil rty, pohodlněji bych se cítila snad i pod mikroskopem. Ještě chvíli na mě bude takhle civět a já mu vyklopím všechno o té neuvěřitelné komedii!
"Už jsme se potkali..."
"To si nemyslím," zavrtěla jsem hlavou a pohledem střelila ke dveřím do koupelny. "Když mě nyní omluvíte, potřebuju si nutně odskočit. Lou," pronesla jsem ke konci přímo k němu, to abych nenápadně naznačila, že je nejvyšší čas odejít, "ráda jsem tě poznala."
Na jeho odpověď jsem nečekala. Obrátila jsem se na patě a zaplula do nejbližší místnosti. Ať si ti dva poradí sami. Neměla jsem nervy, abych Louisovi zpříma čelila. Když jsem totiž pohlédla do naleštěného zrcadla ve vyřezávaném rámu, jež viselo nad umyvadlem, nevěřila jsem, že by mu spojitost mezi mnou a Benem mohla nedojít. Z jakého důvodu se to všechno jen tak hloupě sešlo? Stačilo by dorazit třeba o pouhou hodinu později a Louiho bychom nepotkaly. Prý všechno na světě má svůj důvod. Moc by mě v tom případě zajímal tenhle...
Zavrtěla jsem hlavou a obličej si opláchla ledovou vodou. Jestli se s podobnými situacemi budu muset vyrovnávat denně, brzy skončím v blázinci. V lepším případě.
Vtom se ozvalo ostré klepání na světě. Carrie. "Už můžeš ven. Louis právě odešel."
Odfoukla jsem z čela ofinu a vztáhla ruku po klice. Toužila jsem se vrátit zpátky domů, a to okamžitě. Přece nemůžu veřejnost obelhávat dlouho... V dnešní době moderních technologií, kdy se reálný svět střetává s tím virtuálním, kdy život probíhá v online verzi... Můj Bože!
"O čem jste si povídali?" Houkla jsem naoko ledabyle, když jsem prozkoumávala kuchyňské spotřebiče.
"Ale," mávla Car rukou. "Tak o všem a o ničem. Ptal se na tebe."
"Mě?" Teď byla otázka, kterou mou tvář měla na mysli.
Pochopila. Zasmála se a ramenem se opřela o dveřní rám. "Jasně. No, na tebe i Bena. Ptal se, jestli spolu chodíte."
Zbledla jsem. "Ehm?"
"Tak..."
Bavilo ji napínat mě na skřipec. "A? Cos mu řekla?"
Rty se jí roztáhly v širokém úsměvu. "No... Pověděla jsem mu, že je do tebe Ben už dlouho zamilovaný, ale ty ho bereš jako pouhého kamaráda."
Zavrávorala jsem, svět se zhoupl. Musela jsem se rukama přidržet okraje mramorové pracovní linky, jinak bych skončila na zemi. "Co-co žes mu to řekla?!"
"Slyšelas."
"A proč?" Vzmáhal se ve mně hněv. "Co tím sleduješ?!"
Pokrčila nevzrušeně rameny. Má neskrývaná výčitka s ní v nejmenším nehnula, v očích jí plápolal malý jasný ohýnek. "Já? Nic. Jen mi to v dané chvíli přišlo jako dobrý nápad."
Semkla jsem rty do rovné linky. K čertu se vším!
***************
Snad se vám dnešní část líbila, opět se omlouvám za případné překlepy či nesrovnalosti... Děkuju za přízeň, kterou mi stále zachováváte, mám vás moc ráda! Jste skvělí! A dovolím si připomenout dvě věci. VÁNOČNÍ SOUTĚŽ. ZATÍM SE ZAPOJILI POUZE TŘI LIDÉ. COŽ JE VÁŽNĚ MÁLO... A PAK JE TU JEŠTĚ VÁNOČNÍ POVÍDKA. NAJDETE JI K KNIHOVNĚ POD NÁZVEM "MY GRINCH" =) Laf jů! 💕