Behind your face /Louis Tomlinson/ DOKONČENÉ ✓

~20~

Možná se... Hech, a co když se mu Carrie líbí?

No jo, jenže on se takhle divně přece choval i před tím, než jsem je všechny seznámila. Což mě dovedlo zpátky k domněnce, že mu zkrátka na mně něco moc vadí, a já se tak ocitla znovu na začátku. Začínala mě z toho všeho neskutečně bolet hlava. Jako by mi přímo do uší vyhrávala drsná metalová kapela.

Najednou se Harry s tím typicky přiblblým úsměvem sebral a padl do nejbližšího polstrovaného křesla, evidentně nevnímající a uvažující pouze nad tím, jak asi moje kamarádka na jeho pozvání zareaguje. No, dovedla bych mu to popsat velmi barvitě, znala jsem svou přítelkyni lépe než sebe sama, nicméně jsem nehodlala riskovat konečné odhalení. Dospěla jsem k názoru, že nejlepší bude držet si odstup.

S tou myšlenkou jsem nenápadně pohlédla směrem k Louisovi. Jasně, odstup. Tak to půjde zatraceně těžko, mám-li se dennodenně dívat do těch podmanivých modrých očí naplněných jak vřelostí, tak nebezpečím. Mám-li dennodenně bojovat s touhou ochutnat jeho výjimečně krojené úzké rty...

S tichým lapnutím po vzduchu jsem sebou škubla. Sakra... Tohle ne. To se nesmí stát! Odteď žádné podobné úvahy. Musím na sebe být tvrdá, jinak velmi brzy skončím v blázinci. V lepším případě. V tom horším rovnou ve vězení za falšování identity a obrovský šoubyznysový podvod. Možná jeden z největších v moderních dějinách.

Další kapka potu se mi zatřpytila na čele. Zřejmě budu brzy potřebovat novou vrstvu make-upu. Je totiž pravda, že zákonné – nebo protizákonné? – jednání jsem nepromýšlela...

Namáhavě jsem polkla a odolala touze přejet si prsty po krku. Jako by se mi kolem něj utahovala smyčka... Představila jsem si chladné holé zdi nějaké staré rozpadající se budovy, kam puklinami ve stěnách vane vítr, a sebe v oranžovém stejnokroji. A mně oranžová vážně nesluší!

Z trýznivých úvah mě vytrhlo až vrznutí dveří. Uvítala jsem ono rozptýlení, cokoli, jen aby se má mysl přestala zaobírat tak fantaskními, přesto paradoxně reálně hrozícími skutečnostmi. Společenská persekuce mě čeká tak jako tak, můžu se jen snažit udržet kamufláž co možná nejdéle.

K našemu malému společenství se právě tehdy přidal blonďák. A bez váhání si to namířil rovnou ke mně.

„Dobrá zpráva," zazubil se a ukázal mi palec nahoru. „Mám pro tebe byt!"

„Kecáš!"

Uchechtl se mé reakci a spokojen sám se sebou vrazil ruce do kapes. S tak bezstarostným výrazem vypadal mladší. A nevinnější. „Kupodivu to s vedením šlo dobře. Udělalas na ně dojem, jinak by mě poslali do háje už mezi dveřmi."

„To rád slyším," opáčila jsem netrpělivě, „ale přejdi k věci. Jsem zvědavej!" Upřímně, nebyla to všetečnost, co mě sužovalo. Šlo spíš o nejistotu příštích dnů. Pokud se do Londýna nenastěhuji, brzy se zhroutím následkem hlubokého vyčerpání. Jestliže však místo v hlavním městě najdu, musím pro rodiče připravit brilantní výmluvu. Tedy, alespoň pro taťku. Kdo ví, jak to vezme mamka.

To se Niall rozesmál z plných plic. „Jsi živel Bene, co?"

Odfrkla jsem, no další reakce se ode mě nedočkal. Jen bychom tak utíkali tématu!

„Ale fajn, když tak smutně koukáš..." Ne, on si tu provokaci prostě odpustit nemohl. „Je to střešní byt v Eaton Place, část Belgavria. Kousek od Buckinghamu, 20 minut pěšky od Picadilly. Měl bys klid, soukromí. Co ty na to?"

Ačkoli jsem navenek svůj úděs najevo nedala, uvnitř mě se spustila lavina emocí. Belgavria? Ta snobská část? A co tam asi tak budu celé dny sama dělat?

Z hrdla mi vyšlo bublavé uchechtnutí. Tak to se povedlo, že prý celé dny... S životem slavné hvězdy – pokud mě ovšem fanoušci přijmou – si moc volna neužiju. Nakonec jistě vezmu zavděk každým místem, kde si mé tělo aspoň na minutku odpočine. A bude pramálo záležet na tom, jestli jsou to saténové peřiny, nebo tvrdá kousající pohovka. I když... Jasně, satén bych brala spíš.

„Zní to skvěle," odpověděla jsem nakonec.

„To bych řekl!" vypnul hruď. „Tady máš adresu a klíče," vtiskl mi do dlaně útlý svazek. „Můžeš se tam během dneška skočit kdykoli podívat. Byt je kompletně zařízený, takže se nemusíš o nic moc starat."

Přikyvovala jsem jako umělohmotný pes za sklem osobního automobilu a zvažovala, jestli doma zalhat, nebo povědět pravdu, samozřejmě s úplně malým, sotva znatelným poupravením. Něco mi říkalo, že za odhalení mnou hrané komedie by mě tatí vydědil. ON se o tom nesměl dozvědět.

„Páni, to je ale fofr..."

„Být součástí One Direction znamená nekončící zběsilou jízdu, zvykneš si."

No, tím jsem si vážně nebyla vůbec jistá. Zatím to spíš vypadalo na katastrofu obřích rozměrů. Cítila jsem se vážně mizerně. Což mi vlastně nešlo do hlavy, protože zatím vše klapalo na jedničku. Tedy, s ohledem na možné, neustále přítomné riziko.

„Jasně," houkl znenadání Louis, na jehož přítomnost jsem na moment úplně zapomněla. Mluvil líně, pomalu, jako by se snad ani nechtěl namáhat. O to spíš jsem nechápala, proč se do naší konverzace vůbec pletl.

„A kdo ví, třeba si mezi fanynkami vybereš i tu svou osudovou ženu. Tedy," zvedl trochu hlavu a s přimhouřenýma očima se na mě zahleděl. „Pokud už ovšem nějakou nemáš."

Copak jsem z tónu jeho hlasu pochytila? Že by hořkost? Sarkasmus? Mluvil tak neupřímně a falešně, až mě to tahalo za uši. Nevědomky dělal všechno možné, aby mě od sebe odehnal. Za což jsem mu byla na jednu stranu vážně vděčná. Jelikož jak už jsem zmínila, padnout do osidel jakýchkoli citů by znamenalo můj konec. A ne jen obrazně.

Nechtěla jsem mu odpovídat, nejradši bych trucovala. Ale... Většina mladých kluků se úspěchy u žen spíš chlubí, než aby je zapírala, ne? Takže já... No jo vlastně. Co když se nemám čím chlubit? A i kdybych nakrásně měla, stejně bych to říct nemohla. Další složitě vystavěnou lež fakt nepotřebuju. Už takhle bych si je měla začít psát.

Bože, ještě že mi nikdo nečte myšlenky.

Rozhodla jsem se proto nakonec povědět pravdu společnou Brooke i Benovi. „Ne. Nikoho nemám." Záměrně jsem zvolila neutrální vyjádření, ovšem pokud jsem myslela, že tím aspoň trošku ukonejším hartusící svědomí, šeredně jsem se spletla.

Už znovu neodpověděl. Nedostal příležitost. Se zářivými úsměvy na tváři se totiž vrátili Liam s Carrie. Nemusela jsem se ani ptát, bylo nad slunce jasnější, že schůzka s managementem dopadla na jedničku. Aspoň nějaké pozitivum.

Konečně jsme se tudíž mohli všichni společně vydat na jídlo.

Louise jsem celou dobu ignorovala. Ačkoli jsem v zádech co chvíli cítila jeho pohled, neoplatila jsem mu jej. Úplně stačilo, co předvedl v agentuře. Respektive, co jsme předvedli my oba. Zřejmě se mezi námi právě spustila první fáze tichého souboje. Přestože jsem nevěděla proč, jak dlouho potrvá nebo kdy – a jestli vůbec – skončí.

* * * * * * * * * *

Pevně doufám, že se vám nový díl BYF líbil ♥ Díky za vaši podporu, trpělivost, vaše sledování. A vůbec za to, ŽE JSTE ♥ Mám vás moc ráda! Pořád ještě nedokážu uvěřit domu, s jakým nadšením mé psaní přijímáte. DĚKUJU.

PS: Za případné nesrovnalosti se omlouvám =)