Odplouvám do hlubin (ne)vědomosti

První pohled

Když jsem se ráno probudila, bylo skoro půl osmé, tak jsem si zase lehla. Počkat. Půl osmé?! A do háje.
Okamžitě jsem ze sebe skopla peřinu a utíkala do koupelny. Rychle jsem si vyčistila zuby a s úpravou vlasů nebo malováním jsem se nezdržovala. Dneska musím přijít brzy, protože máme první hodinu pana Fieldinga. Je známý pro svou libost nechávat studenty po škole, jestliže nebudou sedět přesně v 8:00 na svém místě. O to opravdu nestojím.
Při tom všem špěchu jsem si ani nevšimla, že bráška ještě taky nevstal. Myslím, že den bez školky přežije, protože já to vážně potřebuji stihnout.

S batohem na jednom rameni sesedám před školou z kola a se zděšením sleduju, jak školník zavírá hlavní dveře. Sakra!
"Počkejte! Ještě nezavírejte! Já jsem ještě tady!", hulákám na pana Jenkinse, ale ten mě neslyší a zavírá dveře. No super. Takže poškola. Výborně, Emmo.
Po úmorném dni mezi čtyřmi stěnami jsem konečně seděla na obědě. Rozhlížím se kolem, jestli nezahlédnu mojí kamarádku Jess.
Jsme nejlepší kamarádky už od 3. třídy, kdy jsem ji půjčila moji barbínku, protože si tu svoji nechala doma. Od té doby jsme nerozlučitelná dvojka Em a Jess.
"Emmo!" Ozve se najednou a už vidím jak na mě mává přes celou jídelnu. Jess je... Jess. Má na krátko ostříhané tmavé vlasy s občasnými melíry různých barev. Postavu má poměrně hubenou a oči hnědé s tlustými linkami. Je prostě svá. Zatímco já jsem průměrně vysoká, zelenooká zrzka s drobnou postavou. Maluji se jen přirozeně a na vlasy si nenechám sáhnout. Jako jediná jsem je totiž podědila po otci.
"Čau, Jess," odpovím s úsměvem, když žuchne na židli naproti mě.
"Neuvěříš, co se stalo!" vykulila na mě oči. "Při přestávce před dějákem jsem šla na záchod a jak mě znáš, nikdy si neodpustím dozvědět se nějakou žhavou novinku.
Takže když jsem byla na záchodě, najednou do dveří vrazila ubrečená Tamara a úplně hystericky ječela na své poskoky - však víš, Agnes a Claudia. Rychle jsem se schovala za dveře a poslouchala, co se děje. Nepřišlo mi to nějak zajímavé, dokud jí nevyklouzlo, že se s ní Drew rozešel, protože přišel na to, že chrápe s celým fotbalovým týmem!"
"Vždyť to věděl každý, Jess," řekla jsem udiveně, "jen mě překvapuje, že se to k němu dostalo až teď."
Jess na mě koukla jak na blbku.
"Ale to víš, že to vím. Ale co z tohodle všeho vyplývá?" koukala na mě s povytaženým obočím a šibalským úsměvem
Pobaveně jsem pokrčila rameny, protože jsem fakt netušila, co je na tom tak úžasného.
"No že je konečně volný, Emm!" zapěla Jess. No jasně! Že mě to nenapadlo. Jess a její posedlost kluky. Nahlas jsem se zasmála a to už jsme se bavily o všem možném, co se dnes událo.

Hned, co jsem vešla do třídy, kde pan Fielding držel své studenty, všimla jsem si, že dnes nás tu není málo. Je vidět, že se dneska vstávalo špatně každému.
"Dobrý den, slečno Fraserová, tak už jste se rozhodla projednou přijít v čas?" Utahoval si ze mě Fielding.
Nemělo cenu mu na něco odpovídat, tak jsem si šla sednout do zadní lavice.

Asi po 15 minutách se otevřely dveře a dovnitř vešel nějaký nový kluk. Teda aspoň myslím, že byl nový, protože jsem ho tady na škole ještě neviděla.
"Aaa, pan Colins. Určitě vás nepotěšilo, že hned první den na této škole strávíte po škole, ale to vás aspoň naučí chodit včas." Řekl s potutelným úsměvem Fielding. Arogantní debil.
"Jo, jasně. Budu si to pamatovat." Prohodil ledabyle ten kluk.
"No, mohl byste se aspoň představit, když už tu všichni strávíme celičké odpoledne, není to tak?" To by nebyl on, kdyby nám za každou cenu nemohl připomenout, že krásný sluneční den strávíme zavřený v jeho učebně.
"Když chcete,.." podíval se do třídy a zhluboka se nadechl, aby začal s představováním. Ale to jsem já už neslyšela.
Jakmile se totiž otočil do třídy, uviděla jsem mu poprvé do očí zpod jeho hustých černých vlasů. Jeho oči byli sytě modré jako průzračná voda v oceánu. Když jsem se do nich zadívala, nemohla jsem odtrhnout pohled. Jako kdyby mě přikoval a to se na mě zatím ani nepodíval. Cítila jsem, jak jsem byla napnutá a připadalo mi, že v jeho očích vidím úplně vše a zároveň nic. Bylo to zvláštní.
Z toho jak povídal jsem pochytila jen slova 'Wade', 'Stockholm', 'pěstouni' a 'dřevo'. Dřevo? Proč by, proboha, mluvil o dřevě? Měla bych začít poslouchat a ne na něj jen tupě zírat. Jenže to nešlo. Bylo na něm něco zvláštního. Jeho rty se pohybovaly bez úsměvu, oči, s tak hlubokým pohledem, bezmyšlenkovitě mířili do jednoho místa, aby se nemusel koukat na nás. Jednu ruku měl pověšenou za batoh u ramene a druhou měl zastrčenou v jedné z kapes černých džínů. Tričko měl s polovičním rukávem - prostředek byl bílý, rukávy černé - a na hlavě měl nasazenou kšiltovku, zpod které mu čouhaly neposlušné vlasy.
Najednou se jeho oči pohnuli a k mému udivení přistáli na mě. Taky mě zarazilo, že už neslyším ani jeho hlas a přemýšlela jsem, kdy přestal mluvit. Myslela jsem, že svůj pohled hned odvrátí a půjde si sednout, ale on na mě pořád koukal a já také nemohla odtrhnout oči.
Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, potřásl hlavou a šel si sednout do lavice.
Bylo to opravdu divné. Nikdy jsem nic takového nezažila, i když to vlastně nebylo nic. Jen hluboký pohled, který mi teď připadal jako vymyšlený mou fantazií.
Než jsem vzala do ruky propisku, ucítila jsem skořici. Netuším proč, ale měla jsem takový pocit dejà vu.