Odplouvám do hlubin (ne)vědomosti

Co tu ON dělá?

Večer jsme měli být doma jen já s bráškou, protože mamka byla na večeři s Donem.
Byla jsem ráda, že je mamča šťastná. Hlavně ať to je s někým, kdo ji má opravdu rád. Takže by si Don měl dávat pozor, protože můj pravý hák z hodin sebeobrany není k zahození.

K večeři děláme palačinky, protože Gregie nic jiného nejí. Celou dobu mi jen kouká pod ruce, ale sám nic nedělá, aby nepokazil 'Jeminy placky'.

"Jemo? Co to děláš?" zeptá se Gregie udiveně.
Zpozorním a uvědomím si, že jednu palačinku otáčím už tak dlouho, že je skoro úplně černá.
"Jéžišmarjá!!" zaječím a ihned ji vyklepnu na talíř.
Na co, kruci, myslím?! No jasně. Na sytě modré oči podobající se oceánu. Super.
Jsi blázen, Emmo. On na tebe určitě nemyslí, protože na rozdíl od tebe neví ani tvoje jméno a ty víš leda tak jeho.
Wade Colins. Colins. Wade.
Uuuugghrr! EMMO!
Končím. Už ani myšlenka na ty krásně modré oči,...černé až havranní vlasy,...silné paže píšící zápis z hodiny..DOST!!!
Nejradši bych sama sebe profackovala.

Mezitím doděláme s Gregiem všechny palačinky a namažem je vším, co doma máme. Takže máme palačinky alà namaž-tam-co-najdeš.

Po večeři sklidíme nádobí ze stolu a já pošlu Gregieho, aby si vyčistil zuby a sama si zatím dojdu připravit do školy.

"Jemooo!" uslyším brášku z pokoje, a tak za ním hned vyrážím, jestli se něco nestalo. Bráška ale leží v posteli a drží knížku před spaním. "Budeš mi číst? Prosím?", škemral pořád. Zamyslela jsem se, jestli nemáme na zítra žádné učení a po prohloubání všech koutů svého mozku jsem došla k tomu, že čas mám. "Dobře," usmála jsem se na něj, "podej mi tu knížku. Copak to chceš přečíst?" zeptala jsem se brášky.
"Můru noční, předvánoční!" zazubil se na mě šibalsky. Zasmála jsem se a vzala mu knížku z rukou. "Tak jdem na to." A začala jsem číst pohádku Tima Burtona.
"Byl pozdní podzim v Halloweensku, vzduch mrazil jako led. Kostlivec seděl při měsíčku na kopci, sám a bled.
Dlouhán s motýlkem z netopýra se jmenoval Jack Skelington. Z Halloweenska samou nudou zmírá - strašlivou nudou jak hrom.
'Ten děs, běs a třes už ani vystát nemohu. Nudí mě být cosi, co vás ve tmě čapne za nohu. Děsivých úšklebků mám zkrátka dost a z kostlivčích tanců mě bolí patní kost...'"
Kouknu na brášku a zjistím, že už dávno spí. Asi byl hodně unavený.
Usměju se na něj a dám mu pusu na čelo. Krásně spinkej, broučku.

Když už i já ležím v posteli, dovolím své mysli zatoulat se zase k němu. Tajemnému Wadeovi. Začíná mě mrzet, že jsem ho neposlouchala, když o sobě mluvil ve třídě. Docela by mě zajímalo, jak se sem dostal. Do našeho malého městečka skoro nikdy nikdo nejezdí.
A co to povídal o pěstounech? Že by neměl vlastní rodiče? Řekl důvod? Teď bych dala cokoli za to, vědět, co je zač.
Vyzvídat od spolužáků se mi moc nechce, protože by za tím hned hledali něco jiného než za tím je. Nebo snad ne?
Achjo. Musím už spát. Zítra zjistím, co jen půjde.
To zvládnu.

Proplouvám do hlubin snů a před očima se mi začíná rýsovat obrys malé chatky uprostřed lesa. Do nosu mi pronikne svěží vůně deště a květin okolo. Zrazu začnu cítit i dřevo, a kdybych se zaposlouchala víc, přísahala bych, že slyším brusku na dřevo.
Nedá mi to a jdu zjistit, co nebo kdo tu je a co tady vlastně dělám já.
Když zajdu za roh chaloupky, nevěřím svým očím.
Já mám asi pořádně dobrou představivost. Protože přesně přede mnou brousí nějaké prkna Wade. Wade Colins u mě ve snu. Ale on mě nevidí. Jen brousí dřevo a vypadá to, že vyrábí nějaký nábytek.
Jeho pohled je tak soustředěný, že bych řekla, že je skutečný. Odvážím se udělat ještě jeden krok, abych zjistila, co tu oba dva děláme, ale jakmile mrknu, jsem zase doma v pokoji a vylekaně koukám do stropu.
Proč jsem se probudila?
Asi nějaký špatný sen. Měla bych zase spát.

Usínám a myslím na oceán, havrany a vůni dřeva, aniž bych věděla proč.