Odplouvám do hlubin (ne)vědomosti

Večerní jízda

Po škole, kde jsem mimochodem ani jednou neviděla Wadea, jsme s Jess vyrazily nakupovat.
"Em!" Houkla na mě z jednoho rohu obchoďáku. "Musíš se jít podívat na tyhle šaty!"
A už to začíná. Nekonečné nakupování s odbornou porotou Jess Harrisnovou.
Ne, že bych neměla nakupování ráda, to vážně mám, ale já to v obchodě vydržím asi tak hodinu, a pak už prchám pryč.
Jess však byla opakem.
"Ty si musíš vyzkoušet! Na tobě budou vypadat určitě perfektně! Běž do kabinky a já ti budu nosit návrhy."
A je to tady.
Zašklebila jsem se a užuž jsem se chtěla vymluvit, že vlastně musím hlídat brášku, ale Jessin pohled a její zvednutá dlaň mě zastavila.
"Nezapomněla's, doufám, na závěrečný ples ročníku? A jak moc dobře vím, ty ještě šaty nemáš. A taky moc dobře vím, že je malý Greg ještě ve školce, protože tvoje mamka má odpolední, a pak si ho vyzvedne sama.
A než bys něco řekla, na zítra nemáme žádné učení, na kroužek nechodíš a ač to říkám nerada ani nemáš kluka, ke kterému by ses právě teď mohla schovat.
Takže, Emmo Fraserová, ty teď pohneš tím svým drobným zadkem a dostavíš ho do té kabinky, kam ti za chvíli přinesu takové šaty, aby ses cítila jako princezna. A ty budeš hodná holka a všechny si je vyzkoušíš, protože máš moc ráda svoji nejlepší kamarádku a chceš ji potěšit." A ještě se na mě zazubila.
Notyvole. Takovej proslov jsem od ní ještě neslyšela.
Uvědomím si, že na ni pořád civím s otevřenou pusou a ona se furt pyšně zubí. Rychle jsem zaklapla pusu a bez jediného slova jsem si zalezla do jedné z mnoha kabinek.

Po neúnavném zkoušení tak tisíce šatů, jsem na sobě měla jedny, které vypadaly vážně úžasně.
Možná to bylo kvůli tomu, jak jsem byla unavená, ale připadaly mi fakticky peckové.
Šaty byly útlé se zavázáním za krkem. Od pasu dolů zplývaly volně s tylovou podšívkou, která jim dávala vzhled 50. let. Výstřih jemně lemovala bílá krajka, která se čněla i na lemu sukně. V pase vynikal látkový pásek v červené barvě, který šedým šatům dodával šmrnc.
Byly dokonalé.
Jéžišmarjá!!! A taky pěkně drahé!
"Jess.. To nemůžu. Vždyť jsou příliš drahé."
"Ale Emmo, to víš, že můžeš. Kdy sis naposledy něco koupila sama pro sebe? No? Už pěkně dlouho ne, že je to tak?"
"No...máš pravdu, ale.."
"Žádný ALE, Fraserová. Ty si ty šaty koupíš. Hrozně moc ti sluší a slibuju, že pak už tě propustím ze svých spárů. Prosííím!" Dělala na mě psí oči.
Pořádně jsem se prohlédla v zrcadle a přesvědčovala jsem se, že mi nesluší a že bych si je neměla kupovat.
Ale bylo to marné. Slušely mi a líbily se mně i Jess, která je na módu odborník.
"Tak tedy dobrá," souhlasila jsem nakonec, "já si je tedy koupím."
"Jupííí!!" Začala Jess pokřikovat a skákat s ramínkami ostatních šatů v rukou.
"Bude z tebe kočka, Em! Určitě všechny okouzlíš!"
Nevím proč, ale tak nějak jsem doufala, že oslním právě jednoho člověka.

Nestihla jsem autobus. Bezva. Teď půjdu 6 km pěšky s těžkým batohem ze školy. Ještě, že jsem si nechala šaty dovézt až za týden a nevzala jsem si je hned teď.
Bylo už skoro půl osmé a začalo se šeřit, takže jsem radši vyrazila.

Po chvíli chůze už jsem začínala být unavená a myslím, že na nohou budu mít pořádné puchýře.
V tu chvíli, kdy jsem myslela na to, jak si doma dám teplou vanu, uvařím si čaj a zalezu pod deku, kousek přede mnou zastavila černá motorka. Na chvilku jsem se zarazila a pocítila jsem zachvění strachu. Zastavila jsem a čekala, až se motorka zase rozjede, ale ta tam pořád stála.
Co se děje? Proč neodjede?
A najednou se stala nejneočekávanější věc v tomhle dni.
Ne, že by mě udivilo, že řidič sestoupil z motorky a vydal se ke mně, ale skoro mi přestalo bít srdce, když si sundal helmu.
Důvodem je, že zpod helmy vykoukly nejdřív husté černé vlasy, a pak se na mě podívali ty nejmodřejší oči, jaké jsem poznala teprve před dvěma dni.
"Čau, ty jsi Emma, viď? Chodíme spolu na stejnou školu. Nevím, jestli si mě pamatuješ?"
Nevěděla jsem, kde jsem nechala hlas. Ale prostě ze mě nic nevycházelo.
Co tu, kruci, zrovna on dělá?!
"Eee,..nebo jsem se spletl? Nejsi Emma? Emma Fraserová?"
On zná moje jméno!!
Počkat. On zná moje jméno?
Odkašlala jsem si a pokusila se najít svůj ztracený hlas.
"Jo, čau, teda promiň, ehh, vlastně ahoj.." začala jsem brblat nesmysly.
On se ale zatím začal usmívat.
Vážně! Usmívat! Spíš bych řekla, že se začal dokonce křenit. A ne málo.
"Co ti přijde k smíchu?" Zeptala jsem se zmateně.
"Nic, nic. Promiň mi to. Povídej." Vyzval mě, ale pořád se usmíval.
"Chtěla jsem říct ano, jsem to já a no, ahoj?"
Zazubil se na mě. "Ještě jednou ahoj Emmo. Já jsem Wade Colins, pokud si mě nepamatuješ."
Pamatuji si tě velmi dobře.
"Jo, něco mi to říká.." zamumlala jsem potichu.
Na Wadeovi tváři se na sekundu zračil zmatek, ale ihned ho zaplašil. Už se však nesmál jako předtím.
Sakra, Emmo!
"Uhmm, noo. A co tu vlastně děláš?" zeptala jsem se.
Wade na chvíli zaváhal, ale pokračoval dál.
"No jel jsem domů a uviděl jsem tě tady u silnice. Říkal jsem si, že mi jsi povědomá, ale nevěděl jsem to jistě, takže jsem napřed zastavil a čekal, jestli ke mně nedojdeš.
Ale pak mi došlo, že mám helmu a ty mě nemáš jak poznat, i kdybys mě znala." zasmál se tomu.
I já jsem se musela trošku usmát, protože se mi líbilo jak se bezstarostně směje.
Takhle ve škole vůbec nepůsobil.
"No a říkal jsem si," pokračoval dál, kde skončil "že bych tě mohl svézt.
Pokud bys samozřejmě chtěla." Dodal rychle.
To se fakt děje? On mě chce hodit domů? Jen tak?!
"Noo, to asi nebude nutný..už to mám jen kousek."
"A kde bydlíš?"
"U té farmy na okraji Invenerss."
"Tak to máš štěstí, protože tím směrem jedu i já. Furt nechceš svézt? Podle oblohy bych hádal, že se strhne pořádná bouřka." prěsvědčoval mě.
A co mi to udělá? Vždyť už teď mám puchýře ve velikosti fotbalového míče.
"Tak dobrá," souhlasila jsem nakonec.
"Bezva, tak pojď, dám ti druhou přilbu."

Zatímco mi šteloval hlavu do helmy a zapínal přezky, prohlížela jsem si jeho motorku.
Ne, že by mě zajímala, ale kdybych se nekoukala tam, musela bych se mu dívat do očí. A jelikož to jsou TY oči, tak bych to nejspíš nezvládla.

Když mě dostatečně připravil, vylezl na motorku jako první a nastartoval ji. Až pak jsem měla nastoupit já.
Když jsem se úspěšně a bez trapasu vyškrábala na sedadlo za něj, došlo mi nevyhnutelné.
Já se ho budu muset dotknout!
A ne ledajak dotknout. Já ho budu muset objímat.
Celou cestu.
Až k nám domů.
Adoprdele.
"Tak a teď se drž, Emmo!" zakřičel na mě přes hukot motoru.
Jasan. To zvládnu. Nejsem nějaká holka, která je úplně na měkko z jednoho kluka.
Ale to není jen tak ledajaký kluk, Em.
Okamžitě jsem tu myšlenku zahnala. Co mě to vůbec napadá? Vzdyť se ani neznáme.

Po tak 15 minutové jízdě jsme zastavili u nás před barákem.
Seskočila jsem - doufám, že aspoň trochu ladně - z motorky a podala jsem Wadeovi helmu.
"Díky za odvoz." řekla jsem mu.
"To nestojí za řeč. Aspoň nám bylo teplo." A při tom na mě mrkl a zazubil se.
A já jsem cítila jak se mi horko dere do tváří.
Kruci.
"Tak..asi dobrou noc, Wade." začala jsem pomalu říkat.
"Jo a odkud znáš moje jméno?" vzpomněla jsem si.
On už si ale nasadil přilbu a nastartoval.
"To je tajný! Dobrou noc, Emmie!" zakřičel na mě zpod helmy a odjel.

Zůstala jsem tam stát jako solný sloup a dívala se na jeho mizící siluetu ve tmě.

Protože jediný člověk, který mi tak říkal, už tady dávno není.