Odplouvám do hlubin (ne)vědomosti

Snová realita?

"Už jdu!", zaječím dolů na mamku, která netrpělivě volá mé jméno. Je šíleně nervózní, protože k nám má dneska přijít na večeři její nový přítel. Já se ale kvůli němu nehodlám přetrhnout.
Pečlivě si nanáším make-up a snažím se vytvořit co nejpřirozenější vzhled. Dnes chci vypadat jako vzorná dcera, ale také jako dospělá žena. Za pár měsíců mi bude 18 a já se nehodlám nechat peskovat od nového rádoby táty. Abych pravdu řekla, já ho jako tátu nepřijmula a ani nevím, jestli to někdy dokážu. V mém srdci totiž navždy bude místo pro mého tatínka.
Naposledy se kouknu do zrcadla, když v tom mi do pokoje vlítne můj 5ti letý bráška a začne mě tahat za lem sukně a tlačit ke dveřím se slovy: "Už je tady Jem!", je ještě malý a trochu šišlá, takže mé jméno, Emma, z jeho úst vyjde vždy jako Jema. Není sice můj pravý sourozenec, ale já ho tak v každým případě beru.
Naštvaně se za bráškou otočím a okřiknu ho, aby mě netahal za moji sukni, ale pak si uvědomím, že můj náhlý vztek nepatří jemu, ale nastávající situaci tam dole. "Promiň, Gregie, nemyslela jsem to zle", pronesla jsem s mírným úsměvem na brášku, "utíkej dolů a já za tebou hnedka přijdu, slibuju". Gregie šťastně zavískl a pelášil po schodech dolů. Je tak bezstarostný,... kéž bych to dokázala i já, pomyslela jsem si.
Nasadila jsem odhodlaný výraz, vystrčila bradu a upravila si, ač ledabylý, cop na pravém rameni. 'To dokážeš,' řekla jsem si v duchu a udělala první krok vstříc něčemu novému. Mít v rodině tátu, nebo někoho tomu podobného, nejsem totiž zvyklá už 14 let.

Večeře probíhá celkem dobře. Mamka se překonala, - dobře, pravdou je, že čumím - navařila tolik jídla, že by se z toho najedla celá africká vesnice. Nevím, kde všude posbírala recepty, ale připadá mi, že vykradla muzeum s názvem 'Nejexotičtější delikatesy světa'. Nechci tím říct, že to není chutné, ale já jsem vesnická holka, jsem zvyklá na guláš s fazolemi a chleba s máslem.
Náš host, teď už možná nový člen rodiny, sedí naproti mě. Je celkem vysoký, ale ne vyzáblý. Má černé krátké vlasy a asi tak týdenní strniště. Oblečený je vkusně a chová se celkem přijatelně. Tím chci říct, že se nějak nesnaží ochmatávat matku před jejími dětmi. Dostává malé plus. Ale jen malé.
"Nad čím tak usilovně přemýšlíš, miláčku?", načape mě mamka. "Nad školou," zalžu, "zítra máme psát test z biologie, tak přemýšlím, že se půjdu učit..".
"Ale vždyť jsme ještě neměli dezert.." řekne udiveně a začne se jí v tváři zračit zmatek, pochopení a hned následuje smutek. To jsem nechtěla.
"Jsem úplně plná, mami," řeknu chlácholivě na vysvětlenou a s malým úsměvem se podívám i směrem k Donovi, našemu hostu, "dneska jsi vařila jak divá a já už do sebe nic nenacpu", zašklebím se na ni.
"Tak jo," ušetřila mě mamka, "vezmi si s sebou nahoru ještě nějaké ovoce, a pak se přijď rozloučit."
"Jistěže," odpověděla jsem s úlevou v očích, že už nemusím sedět v tom trapném tichu, které občas prolomil jen Gregie.
"Zatím ahoj všichni!", zvolala jsem a prchla ze dveří.
Vyběhla jsem schody po dvou a jen co jsem zavřela dveře do pokoje, vydechla jsem úlevou, aniž bych věděla, že jsem zadržovala dech. Zvládla jsem to.

Když jsem si řekla, že už si do hlavy nenatluču nic víc, dala jsem si sprchu a začala se připravovat do postele. Než jsem si zalezla pod moji puntíkatou peřinu, zaslechla jsem jak se z předsíně Don loučí s mamkou, bráškou a nakonec volá své 'tak zas někdy, holčičko' i na mě. Nejsem. Malá. Holčička. Protočila jsem ve tmě oči a vlezla do postele. Doufám, že se dneska vyspím, abych byla fit na zítřejší den. Pořádně jsem se zavrtala do peřiny, vrazila jednu ruku pod polštář a pokrčila pravou nohu, ve snaze najít dokonalou polohu.
Ani nevím jak, ale najednou jsem spala.

Z ničeho nic jsem se ocitla na břehu jezera a uskočila před ledovou vodou. Přes den bylo sice teplo, ale v noci bylo chladněji a voda pěkně zebala. Začala jsem se otáčet, kde to vlastně jsem, ale nic jsem tu nepoznávala. Jezero, chatka a hluboký temný les. Vůbec netuším, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Vždyť jsem přeci usnula! V mém pokoji!
Tak kde to, kruci, jsem?!
Vydala jsem se k chatce a začala si ji pořádně prohlížet, abych mohla policii přesně popsat, kde mě mají hledat. Chatička byla docela malá, ale vypadala útulně. Byla celá ze dřeva a okolo rostly různé bylinky a květiny, které provoněly celou mítinu, kde byla chatka zastrčená. Víc detailů jsem v měsíčním světle nepochytila, ale to už jsem brala za kliku vstupních dveří.
Když jsem vešla, obklopila mě zcela jiná vůňe. Cítila jsem směsici laku na dřevo, ohně a kupodivu skořice. Zvláštní. Ješťe divnější bylo, že se všude svítilo, ale bylo tu ticho jako v hrobě.
Ačkoli by to někomu nahánělo hrůzu, já si připadala,...ano,...připadala jsem si jako doma.