ZAČÁTEK KONCE

4*

POTOM

Mlha je všude kolem nás. Štípe mě do očí a pálí v ranách po celém těle.

Nemám nejmenší možnost poznat osobu, která stojí přímo naproti mě. Jediné, co jsem stihla zpozorovat než na nás padla mlha bylo to, že má chlapeckou postavu.

,,Kde si se tady vůbec vzala?" pronesl zvýdavě chlapeckým tónem. Ten zvuk mi zněl pořád v hlavě, byl mi velmi povědomý, ale nemohla jsem ho přiřadit k žádnému člověku, kterého jsem znala, než jsem se probudila. Znala jsem vůbec někoho? Moje hlava zeje prázdnotou, nevím vůbec nic.

,,Já tu bloudím už asi 3 dny... Nevím jak rozpoznat den od noci, protože takhle to tady vypadá pořád. Nebe se vůbec nemění." řekl, když viděl, že se na jeho otázku mé odpovědi stejně nedočká.

Po chvilce mlha začne ustupovat. Žene se nahoru ke žhnoucímu nebi a já pomalu spatřím toho tajemného neznámého. Ale ani pohled na něj, do jeho vyprahlé tváře plné krvácejících ran, očí, ve kterých bych se ztratila mi nic neřekl. Má vlasy slepené potem a krví, teče mu z hlavy krev, ale on to ignoruje, myslím, že to ani necítí.

Po dlouhém zírání na jeho dokonalost ale spatřím něco zvláštního. Za chlapcem stojí na kost vyhublý černý pes. Cení zuby, z tlamy mu kape pěna a kouká na nás jako na potravu. Leknu se, ale snažím se nedat najevo svůj strach, naznačím společníkovi, že tu nejsme sami, prudce se otočí, to psa vyprovokuje a rozběhne se. Není cesty zpět. Buď utíkat, nebo se stát potravou pro tuhle obludu. Přežila jsem konec světa, tak přežiju i tohle. Vezmu ho za ruku a běžíme ulicí. Neohlížím se okolo sebe, slyším jenom sýpání tvora za námi a naše kroky rychle dopadající na zem.

,,Běž beze mě!" křičí na mě.
,,Proč? Nikam bez tebe nejdu!" zvedám ho ze země, obemknu ho a běžím s ním. Nemůžu uvěřit, že jsem až tak silná. On ale taková váha není. 3 dny bez jídla udělají svoje, ne-li více.

Vytáhnu ho po schodech jednoho domu. Vběhneme dovnitř a skočíme za skříň, která stojí uprostřed pokoje úplně sama.

Ani nemukáme. Neslyším ani svůj dech, jenom vzdechy vychrtliny, která nás doběhla a teď prochází domem. Má hlad a hledá svou kořist. Já se ale nenechám zabít. Teď ne. Chlapce nechám za skříní, vytrhnu ze země parketu a jdu za psem.

Pomalu se plížím. Pes ale spozoruje pohyb otočí se na mě a vyskočí mi přímo do obličeje. Nezbývá mi nic jiného, než silně udeřit zvíře do hlavy. To spadne na zem a v posledních křčích se svírá na podlaze. Přestane se úplně hýbat. Konečně je to za námi.

Přiběhnu za skříň a vidím ho, jak se drží za nohu a vzlyká.
,,Copak se stalo?" zeptám se. Vyhrne si nohavici a já uvidím to, co zbylo z jeho nohy. Kůže zůstala tak kde má být, ale kosti rozhodně ne. Koleno je úplně roztříštěné, stejně jako lýtko i holeň.
,,Jak můžeš chodit? Musí to strašně bolet!"
,,Necítím jí," pronese se slzami v očích, ,,kulhám co mi síly stačí."
,,Jsme na tom asi stejně..." Vyhrnu si rukáv a odkryju ruku... Teda to co dříve byla ruka.
,,Ach, bože! Jak se ti to stalo?"
,,Už jsem se takhle probudila." Utrhne si kousek trička a ruku mi obváže. Z bílé látky se najednou stane sitě rudá.

,,Děkuju." usměju se na něj, pomůžu mu se zvednou a vykročíme společně ven z domu. Tam mě ale smích přejde. Zdá se, že chupáč si přivedl dalších osm kamarádů...

Boj se psy? Hladovými? Když jsou oba takhle zranění? Jsi napnutá? Tak čti dál! Těš se na spoustu překvapení a zvratů!

S láskou j-