ZAČÁTEK KONCE

6*

POTOM

Všech osm naštvaných a hladových psů upírali zrak na mě a na mého společníka.

Koukneme se na sebe a beze slov se oba rozběhneme. Každý na jinou stranu. Jsem nervózní, protože nevím kam běží a jestli ho vůbec ještě někdy uvidím, ale rozhodně nepřemýslím, že bych se vydla za ním... Ti čtyři psi za mnou rozhodli za mě. Jsem na to sama.

Je to vážně hrozný pocit, když za vámi běží vaše vlastní smrt. Jsem ale rozhodnutá jí uniknout. Přežiju, ať už to stojí cokoliv.

Najednou se mi podkosí nohy a já dopadám na tvrdou prašnou zem. Dopad je velmi nepříjemný a mám pocit že už se nezvednu... NE! MUSÍM SE ZVEDNOUT! S velkou bolestí si stoupnu a běžím dál. Psi mě ale hodně rychle doběhli. Musím se někam schovat, protože jestli to neudělám ihned, dostanou mě.

Skočím do opuštěného auta, které stojí na kraji ulice, rychle zamknu všechny dveře a čekám, dokud mě zrůdy nenajdou. Lehnu si na sedadlo a najednou uslyším, jak něco dopadlo na přední kapotu. Hlasitě to škrábe na skla auta, přidávají se pořád další a další. Z toho hluku se mi udělá špatně. Pozvracím se na zem a upadnu do mdlob. Poslední co slyším, je zvuk tříštícího se skla...

***

Pomalu otevírám oči. Tentokrát nade mnou není rozžhavené nebe, ale robustný muž.
,,A helemese, kdo se nám to probudil? Čau bojovnice, jak si se vyspala?" zeptal se neznámý muž.
,,Kde to jsem... a kdo jste vy? Kde je ten chlapec?" Otázky se ze mě valí jedna za druhou. Muž ukáže do rohu velké místnosti. Chlapec tam leží úplně nehybně.
,,Žije?!" zakřičím a můj hlas se rozprostře po celém prostoru.
,,Ano žije. Mimochodem já jsem Callum, jsi v opuštěné továrně. Našel jsem vás oba uprostřed ulice..."
,,Uprostřed ulice? Poslední co si pamatuju je, že jsem byla v autě..."
,,Pravděpodobně vás tam odtáhla nějaká zvířata. Je jich tady hromadu. A všichni jsou hladoví. Jsou schopní sníst cokoliv co se hýbe, takže pozor."

Callum má mužnou postavu, hnědé polodlouhé vlasy a je velmi zarostlý. Okolo hlavy má ovázaný šátek s vojenským vzorem.
,,Sloužil jste?"
,,Byl jsem dva roky v Aghánistánu. Mám zkušenosti s přežíváním... Takže v pohodě. Když se budete držet u mě, nic se vám nestane. Jak se vůbec jmenuješ ty?"
,,Abych řekla pravdu, vůbec netuším. Probudila jsem se a nevím vůbec nic. Nevím do čeho jsem oblečená, nevím vůbec nic. A mám strašný hlad."
,,To já mám hlad už čtyři dny. Nic jsem nejedl, co kdybychom si šli něco najít? Probudím ho a někam si zajdeme." Znělo to jako kdybychom si měli dojít do nějaké samoobsluhy. Žádná už ale asi není. Nevím kam si chce zajít.

Pokouším se zvednout na nohy, ale rukou mi projede ostrá bolest... Teda vlastně jakou rukou?
,,Kde...Kde... kde..." nedokážu z toho šouku ze sebe vypravit ani slovíčko.
,,Asi ta zvířata. Říkal jsem že mají hlad." Jsem zděšená a v šoku. Udělá se mi znova špatně a pozvracím se ještě jednou.

,,Kde to jsem? Bethany?" Cože? Kdo je Bethany? ...
Začně mi to pomalu docházet. JÁ jsem Bethany! Jako kdyby se mu rozsvítilo.
,,Jsi v pořádku? Jak si přišel na mé jméno?"
,,Necítím se zrovna nejlépe, ale jde to a... Prostě jsem si vzpomněl... Nevím jak je to možné." Byla jsem štěstím bez sebe. Ale mě ještě pořád nedošlo, kde to jsme.
,,Nevíš náhodou své jméno?"
,,Ne. Prostě jsem se probudil a zavolal jsem tohle. Své jméno ale pořád nevím." Přišlo mi to opravdu zvláštní.
,,Kde to jsme?" zeptal se zmateně.
,,V továrně... A máme zachránce." ukážu prstem do rohu.