Invisible (Harry Styles ff.)

6

Jelikož jsem unavená po letu, sotva se vplazím na svůj hotelový pokoj. V letadle totiž nikdy neusnu.

Vkročím do pokoje a hned na mě padne světlo z oken, které pěkně celou místnost osvětluje. Svůj kufr spatřím vedle pohodlně vypadajícího křesílka. Nejspíš mi ho sem někdo donesl mezitím, co jsem řešila věci okolo ubytování. Z kapsy od džínů vytáhnu svůj iPhone. Jak jsem mohla očekávat, Justin mi poslal fotku, jak si svoje oblečení doslova naházel do mé vždycky uklizené skříně s komentářem, že se už zabydlel. Mně nezbývá nic jiného, než s úsměvem protočit oči. 

Nestihnu mobil položit na noční stolek vedle postele, jelikož mi zavibruje znova. Přišla mi zpráva od člověka, od kterého bych to nejmíň čekala...

...od Bretta. Vždycky byl líný na to, aby přišel ke mně na pokoj a řekl mi to osobně.

From Brett:

Dostav se za pět minut do té zahrady u hotelu, musím s tebou něco probrat.

PS: Nedoraz pozdě!!!

No jak asi mohla znít jeho poslední věta? Tohle si prostě nedokáže odpustit. 

Vypadá to, že se asi nevyspím. Vyjdu tedy z pokoje celá zaslepená svými myšlenkami a zavřu za sebou dveře. S hlubokým, hlasitým výdechem se rozejdu. Ale nedojdu daleko, protože ihned do někoho vrazím. Vyčítám si, že jsem se nedívala před sebe. Zároveň se ve mně objeví naštvanost na toho, do koho jsem vrazila. Nic z toho by se totiž nestalo, kdyby nestál tak blízko u dveří mého pokoje. Ten muž se polekaně otočí. V ten moment, kdy se na mě otočí, se mu jako lusknutím prstů výraz změní na jeho typický úšklebek. To samé se stane i na mé tváři, ale mně se výraz změní na překvapený. Zrovna jeho bych tu nečekala.

"Promiň, nechtěla jsem do tebe vrazit," omluvila jsem se hned zbrkle a možná i trochu zčervenám. Nenechám se ovšem psychicky shodit a mluvím dál: "Nevěděla jsem, že mi cestu zatarasí zrovna Harry Styles," usměji se a tímto jsem mu naznačila, že nemusí stát zrovna u mých dveří.

"Co se ti tak líbí na mém jménu, že ho vždycky vyslovíš tak, jak to umíš jenom ty?" uslyším jeho chraplák. 

"Co tady děláš?" zeptám se ho místo toho, než abych mu odpověděla na jeho otázku.

"Jsme tady na té konferenci a předpokládám, že jsi tu kvůli ní i ty," dočkám se odpovědi. Překvapí mě to ještě víc. Nevěděla jsem, že se ta konference netýká jenom mě.

"Hmm..." reaguji na to a zároveň ně nenapadá nic, co bych měla říct dál. 

"Hmmm...?" zopakuje to po mně Harry a vyčkává, až já něco řeknu. 

"Hmmm, líbilo se mi, jak ses zachoval k té holčičce a..."

"a...?" udělá to samé jako předtím. Nafackovala bych si za to, že jsem chtěla pokračovat, i když vlastně nevím, jak bych měla pokračovat.

"A dneska máš hezký outfit," vyletí ze mě. Kdyby tady přede mnou Harry nestál, nevěřícně bych se bouchla do čela. Plácám páté přes deváté. Takhle vykolejená jsem nikdy nebyla. Nevím, jestli to je tím, že jsem se ještě nevzpamatovala z toho nárazu a nebo to je tím, že mluvím s Harrym. Harry se jenom usměje.

Za Harryho tělem uvidím kluky z 1D, civějící na nás.