Invisible (Harry Styles ff.)

57

"Lásko?" zavolá na mě Harry. 

"Ano?" zamumlám nazpátek, protože si zrovna čistím zuby. 

"Pojď za mnou do ložnice." 

"Počkej..." rychle si zuby dočistím, vyplivnu pastu a umyji si obličej.

"Už jdu," vyjdu z koupelny a moje oči padnou na Harryho v posteli. Až k bradě je přikrytý peřinou. Tázavě na něj zvednu obočí a čekám, co řekne.

"Zavři dveře," nakáže mi. Chvíli nečině stojím a snažím se vykoumat, co plánuje. Když mi nic nevysvětlí, splním jeho úkol. Poté čekám, až se konečně dozvím víc. 

"Stáhni žaluzie," pokračuje v zadávání úkolů bez objasnění. Přejdu tedy přes celou ložnici a zatáhnu žaluzie, které nikdy nepoužíváme. Velké okno, které je v místnosti místo jedné stěny, máme natočené směrem k lesu. Je docela příjemné vzbudit se s výhledem na zelený les jen mírně propouštějící sluneční paprsky. Pravdou je, že k nám může být vidět, čehož se chce Harry vyvarovat. Zaraženě se na Harryho otočím. Znovu čekám na nějakou novou instrukci, které se dočkám.

"Zhasni světlo." 

Zase musím přejít celou místnost, abych mohla použít vypínač, který se nachází u dveří. Při chůzi sleduji Harryho a z mého výrazu může vyčíst plno otázek. Ani se nepohne, natož aby mi odpověděl na otázku. Ložnici pokryje tma, která tu ještě nikdy nebyla. Mé oči ale po chvíli Harryho ve tmě najdou. 

"Pojď sem," nelhala bych, kdybych řekla, že jsem se Harryho hlasu, který jsem zničehonic uslyšela, lekla. Ještě jsem ani nestačila dojít k posteli a Harry mě zasypal dalším úkolem.

"Pojď ke mně do postele."

Už vím, co ode mě chce. Po tom pranku od kluků se nedivím, že potřebuje maximální soukromí. Pomalu se s hravým úšklebkem dostanu nad Harryho tělo. Stále nás odděluje bílá peřina. Tentokrát mi ta látka přijde poměrně tlustá. Nic mi ale nebrání v tom, abych Harryho políbila. 

"Zalez pod peřinu," Harry mi zabrání v ochutnání jeho rtů, což mi tak moc nevadí, protože vím, že chce rovnou něco víc. Znovu splním jeho úkol a jsem připravená poslouchat ho na slovo několik dalších minut. Harry nám peřinu přehodí i přes hlavu. Potom si pod peřinu sedne, čímž mě donutí, abych udělala to samé. Jsem docela zmatená a nechápu, co se chystá udělat dál. Tak tu jen tak naproti sobě sedíme pod peřinou, přičemž já stále čekám, co se bude dít. 

"Podívej, jak mi svítí prstýnky, co jsem koupil u Vietnamců," vyhrkne na mě Harry a moje oči padnou na slabé zelené světýlko na Harryho prstech. Kdyby mě na to neupozornil, ani bych si těch "svítících" prstýnků nevšimla. Vrhnu na Harryho nevěřícný výraz, kterého si i v černočerné tmě všiml.

"Co je?" jediné, co vidím, jsou jeho oči.

"Jsi jak malý..." podotknu. "Z tebe ti Vietnamci fakt musí mít radost. Všichni lidé si u nich koupí maximálně chleba, ale ty jim vykoupíš rovnou celý obchod. Asi bych měla pravdu, kdybych tvrdila, že sis u nich koupil víc, než všichni lidé dohromady, kteří u nich pravidelně nakupují. A to nepočítám kluky, kteří si určitě nekoupili pouze budíky, na které deset let nikdo nesáhl," nepoužila jsem naštvaný hlas. Nejsem naštvaná, spíš mi to přijde vtipné a popichuji ho. 

"To víš, rád dělám lidem radost..." 

"No jo, co málo stačí ke štěstí. Vsadím se, že když tě vidí ve dveřích svého krámku, už skáčou radostí do stropu, protože vědí, že se z nich stanou milionáři," ukazováčkem Harryho píchnu do nosu jako malého kluka.