Znáte ten pocit...

3. ZAČÍNÁM BLBNOUT

Škola je zatím v pohodě. Až na nepříjemného matikáře jsou všichni učitelé přijatelní. Mezi mé oblíbené předměty se okamžitě dostal dějepis, zeměpis a čeština. Na dějepis a zeměpis máme tu samou učitelku. Hned v průběhu září nám rozdala témata na projekty a my dvě s Terkou jsme se toho okamžitě chytly. Tohle je snad ta nejlepší věc, co mohl Komenský vymyslet. Vyhrály jsme si s tím, udělaly to jako interaktivní povídání a když jsme přednášely, hrozně jsem si to užila.

Moje antipatie ke kšiltovkovému klukovi se, ani nevím jak, brzy změnily v sympatie. Nechápu to, ale líbí se mi. Někdy mívám takhle praštěné sklony, ale možná, že se dokonce snažím, aby si mě všimnul. No chápete to? Já ne.

Další hodinu jsme měli mít češtinu. Moje spolusedící chyběla a já (to je ale náhodička, co) neměla čítanku. Hm bezva. Až budeme mít konečně skříňky, tak ji nebudu muset pořád tahat a hotovo. Počítala jsme s tím, že si ji od někoho jednoduše půjčím, ale to už do třídy přišla učitelka a bylo slušností, abych se alespoň omluvila. Učitelka řekla, abych si k někomu přisedla. Rozhlédla jsem se po třídě a volno bylo jen u šprta v první lavici a u kšiltovkáře vzadu. Hádejte, co jsem si vybrala? Koukám po něm, on se na mě tak zvláštně podíval a když jsem se vybrala jeho směrem, řekl samolibě: "Já to věděl!" Egoisticky se usmíval, ale mně to v tu chvíli nevadilo. Zasmála jsem se a sedla si k němu. Hodina se rozjela a všichni kolem nás začali číst. Chvilku jsme jen tak koukali do knihy a potom se mě zeptal: "Vás ty projekty asi hodně baví, co?" A já na to: "No jo. Já hrála i divadlo, takže..." A on říká: "To je vidět." Pokýval hlavou a usmál se. Když byl vyvolán ke čtení, začal to čtení najednou hrozně prožívat a afektovat. Asi chtěl udělat dojem. Musela jsem se držet, abych se nesmála.

Podobných nenápadných pokusů o upoutání pozornosti proběhlo v tom čase poměrně dost, dokud jsem si po NENÁPADNÉM odposlouchávání drbů ostatních holek v dívčí šatně na tělocvik neuvědomila, že po něm touží téměř všechny, že hraje basket a že mezi nimi nemám nejmenší šanci. Stejně není můj tip.
Mý srdce je ale stejně tak šíleně natvrdlý, že si prostě pořád myslí, že vyhraju. NO JISTĚ!!! Hele klíďo!

Jak jsem se po několik týdnů snažila přesvědčit samu sebe, že dělám kraviny, přemýšlela jsem i nad jinými možnostmi ve svém okolí. Ve výsledku jsem se nemohla rozhodnout mezi kšiltovkářem a sebevědomým kudrnáčem z poslední lavice. Má mysl a celkově mé chování by se dalo přirovnat k zběsilému pobíhání mezi dvěma únikovými cestami. (Best přirovnání ever.) Když na mě pek první, šla jsem k druhýmu a obráceně. (Taky bezva taktika.) Už bych vám asi mohla prozradit, že ten kudrnáč se vlastně jmenuje Vítek. (A jestli si to teďko čteš, tvoje chyba.) Na pohled není zase takový fešák. Má naprostý háro na hlavě, mezi kterym prosvítaj obří odstátý uši, má dlouhý prsty, ruce, nohy... No prostě je celej tak nějak natáhlej. Ale má skvělej smysl pro humor, rád se směje, je ukecanej... prostě přesně moje krevní skupina.

Postupem času jsem se na toho druhýho ignora úplně vykašlala, protože s Vítkem se dalo alespoň bavit. Nic jsem od toho ale neočekávala. (Jen jsem začala dělat takový kraviny, jako že jsem ráno půl hodinu stála před skříní, abych se "líbila".)
Začátkem října jsem se dozvěděla, že Vítek chodí s takovou jednou blondýnou, královnou třídy. Předtím jsme se neznaly a na první dojem jsem ji moc v lásce neměla.
Jedno odpoledne jsem měla to potěšení jít s nima ze školy a bylo to docela fajn. Vítek byl hrozně milej a ona zase řešila jejich nedořešenou hádku. (Která se mimochodem týkala toho, jestli je kopec ze všech stran stejnej. No prostě blondýna.) A já se diplomaticky snažila přesvědčit je, že pravdu maj oba.

Přes víkend jsem měla možnost nad tím přemýšlet a začala jsem vymýšlet nenápadný plán, jak si Vítka omotat kolem prstu...