Znáte ten pocit...

1. OSUDNÝ DEN

Celý dosavadní život jsem čekala na tento osudný den. Hrozně jsem se na něj těšila. Už jsem se nemohla dočkat, kdy z té šílené základky vypadnu. Už jsem to tam nemohla vydržet. Chybět mi bude snad jen třídní...

No nic. Další životní etapa je u konce. Možná. Ještě to nevím jistě. Den předtím nám do schránky přišel doporučený dopis a v něm, kromě jiného, pořadové číslo, se kterým půjdu k přijímačkám. K přijímačkám na gympl. Osmiletý všeobecný gympl, na kterém neexistuje šikana, na kterém je stoprocentní úspěšnost u maturit i přijetí na vysoké školy. Na kterém si můžete později vybrat své vysněné (v mém případě humanitní) obory. A ten den je tady. S pořadovým číslem 27, což je moje šťastné číslo, jsem se chystala všem vytřít zrak. Že jsem troufalá? Že nemám ani trošku strach? Cože? Jistě, nějaké riziko tu bylo, ale já mám od přírody až trochu moc vysoké sebevědomí, nebojím se velkým davů, před které se mám postavit, dokážu mluvit nahlas a nepřipraveně. Některé věci prostě vím a ostatní to nechápou. Pokořit mou jistotu je celkem těžké. Takže asi tak. Prostě jsem věděla, že se tam dostanu. Bylo to v mém osudu, předem předurčené, nemohla jsem udělat chybu.

Počkat, počkat. Takhle by to nešlo... Trošku přeskakuješ z přítomnosti do minulosti. Pojďme se vrátit na místo určené, jako bys tam byla teď a znova to celé prožívala...

Dobře. Ráno jsme měli začít v osm, takže klasika. S mojí nejlepší kamarádkou Terkou jsme se setkaly před školou a dovnitř jsme šly spolu. I ona se tam chtěla dostat. Takovou jistotu však neměla. Já jí ale celou dobu říkala, že se tam dostane, protože prostě... Sotva jsme vešly dovnitř, nemohli jsme se udržet. Celou dobu jsme obdivovali krásu školy, prostorné chodby, samootvírací dveře.... Prostě Aaaaaaaaaaaa! Letos se měla otevřít jen jedna třída nižšího gymplu, která byla ke všemu snížena z třiceti žáků na dvacet dva. Tudíž ještě menší možnost, že se to dá zvládnout. A do této malé třídy se hlásilo více jak 80 uchazečů. Všechny třídy byly obsazené nováčky, kteří se bojácně rozhlíželi kolem a hledali kamarády. Měli jsme štěstí, že jsme s Terkou skončili v jedné třídě. Já si sedla do předposlední lavice a Terka přede mě. Za námi se už vybalovala naše spolužačka a kamarádka a všechny jsme byly moc rády, že jsme se vzájemně našli.

Jak se třída začala postupně zaplňovat ostatními uchazeči, doléhalo na nás trauma. Nakonec dorazila učitelka a rozdala nám matematický test. Zkontrolovala, jestli všichni sedí za sebou po jednom a pak se zeptala, jestli všemu rozumíme a jestli nemáme nějaký dotaz. Přihlásil se jediný kluk z prostřední řady a ptal se na nějakou blbost. Jak jinak. Ani bych si ho předtím nebyla všimla. Koukala jsem na něj jako na zjevení. Obrovská nagelovaná patka mu drze trčela z kšiltovky obrácené dozadu, na sobě měl obří mikinu, volné kraťasy a airmaxi. Nervózně si podupával nohou, pohazoval patkou, ráčkoval a prostě si to snad dovedete představit. Koukám na něj a říkám si: Co ten tady dělá? Ten se sem nemá šanci dostat.

Po trochu méně náročné češtině jsme zamířili k domovu. Jen ve zkratce opíšu, že následující týden, než jsme se dozvěděli výsledku, byl snad ten nejhorší týden v životě. Trnuli jsme nedočkavostí a každý den se dívali na stránky školy. No a ve čtvrtek jsme se dozvěděli, že....

JSME SE TAM DOSTALY!!! OBĚ!!! JÁ SKONČILA DRUHÁ A TERKA DRUHÁ OD KONCE. TO JE ALE NÁHODIČKA CO? Terka měla ohromnou radost, protože do ní rodiče celou dobu hučeli, že se tam nemá šanci dostat. A dostala se! Měly jsme strašnou radost.