Vesnička Wand

1.

 Louka na kterou jsem chodívali už jako děti není moc daleko od naší vesnice. A pokud na ni jdete ve dne, tak se vám nic nestane. Seděla jsem na louce a pletla věneček s lučních květin, které měly krásné barvy. Pobrukovala jsem si písničku, kterou mi vždycky zpívávala maminka před spaním. Ale poslední dobou už tomu tak bohužel není protože se domnívá, že jsem na to moc stará. Za pár měsíců mi bude 18 let a to je tady pro všechny nejen znak plnoletosti, ale čas na to, najít si manžela. Nedovedu si představit, že bych měla s někým žít a už vůbec si nedokážu představit, že bych ještě v tak mladém věku měla mít dítě.

Z přemýšlení mě vytrhlo zašumění trávy za mnou. Tohle nebylo jako když se vítr prožene trávou. Bylo to spíš jako...by se někdo plížil za mnou. Zarazila jsem se a srdce mi začalo bušit jako o závod. To přeci nemůže být zvíře. Není ještě noc na to, aby vylezlo z lesa. Nebo snad ano? Co když jsou hladoví a už je jim jedno, zda je den, nebo noc? Už, už jsem se chtěla otočit, ale najednou byla tma. Nic jsem neviděla, ale můj strach se pořád projevoval.

„Copak tady děláš lesní vílo tak sama?" Uslyšela jsem mužský hlas. Jeho rty se při těch slovech lehce otřely o moje ucho a já jsem se zachvěla. Ale už to nebyl strach.

„Rai...kolikrát jsem tě prosila, abys mě takhle neděsil?" Odtáhla jsem jeho ruce z mých očí a strčila ho.

Okamžitě spadl do trávy a na tváři se mu objevil šibalský úšklebek. Tenhle úsměv mi vždy připomněl dobu, kdy jsme ještě byli děti a prováděli jsme spolu různé vylomeniny. Ale ty časy už jsou pryč.

„No tak promiň Frany, ale já jsem si nemohl pomoct." Lehce přejel konečky prstů po mé paži a mě opět naskočila husí kůže a s rukou jsem ihned ucukla.

„Nesahej na mě tak Rai, někdo by nás mohl vidět a víš, jací lidé u nás jsou." Rozhlédla jsem se kolem.

„Ale já už nechci předstírat to, že mezi námi nic není." Sedl si a tím se ke mně ještě víc přiblížil.

Zhluboka jsem se nadechla a nasadila mu věneček na hlavu a zasmála se.

„Je z tebe krásná víla."

„Frany nezlob mě." Uculil se a posadil si mě na klín.

„Frany!" Ozval se hlas mojí matky odkudsi.

Trhla jsem sebou a okamžitě se zvedla Raimu z klína.

„Budu muset jít. Ale ten věneček si nech, moc ti sluší." Uculila jsem se a upravila si šaty. Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla se za matkou.

„Frany, kde jsi se zase zašila?" Prohlížela si mě matka s hraným vážným tónem, ale všimla jsem si, jak jí cukají koutky. Matka byla krásná. Její krásné jasně modré oči jako nebe. Lemovaly husté černé řasy. Blonďaté vlasy jí splývaly až na pas. Měla menší štíhlou postavu. A já jsem byla její přesnou kopií. Každé ráno jsem si natrhala čerstvé kvítí a matka mi zapletla vlasy do copu a květiny do něho vpletla. Tenhle účes jsem si vysnila už jako malá a od té doby na mě trvám.

„Byla jsem na louce a nedělej, jako, že to nevíš."

„A s kým přesně jsi tam byla?"

„Mami, víš moc dobře, že s nikým, tak se mě neptej na tyhle otázky." Uhla jsem pohledem. Tyhle rozhovory jsem nesnášela.

„Ne, vím moc dobře, že po tobě pokukuje Rai a ty pokukuješ po něm." Šeptla a chytla mě za ruku, aby si mě k sobě přitáhla blíž.

„Ale buďte opatrní. Frany víš moc dobře, že jemu už je osmnáct a tobě bude za pár měsíců, takže se s ním nesmíš stýkat."

Podívala jsem se na ni smutně, ale kývla jsem, jelikož jsem si toho byla naprosto vědoma. 

„Já ti nic nechci zakazovat, ale jen nechci, aby vás spolu někdo viděl. Víš moc dobře, že nebudete moc být spolu. Tobě je souzen jiný a jemu také jiná." Koukne na mě soucitně a pohladí mě po tváři.

„Já to vím mami a neboj se."

„Vím, že jsi rozumná Frany."

 Ležela jsem v posteli a pomalu usínala, když mě vyrušilo zaťukání na okno. Zvedla jsem se došla k němu. Jakmile jsem za ním uviděla Raiho, vykulila jsem oči a rychle okno otevřela.

„Co se děje?" Šeptla jsem.

„Frany, něco jsem zjistil." Koukl se kolem sebe.  

Pokud jste se pročetli až sem, tak vám gratuluji! Tohle je moje první povídka, kterou jsem tady zveřejnila, tak snad se vám alespoň trochu bude líbit. :)