Vesnička Wand

2.

 A je tady další kapitola, tak snad se bude líbit. :)

 „Frany, něco jsem zjistil." Koukl se kolem sebe.  

 „Dobře a co?"

„Pojď se mnou."

„Kam?"

„Neptej se a dělej!" Řekl přísně a sjel mě pohledem.

Bylo mi jedno, že mám na sobě noční košili. Vyskočila jsem z okna a rychle jsme se proplížili kolem brány a schovali se do jeho stáje. Zalezli jsme si do sena.

„Tak už mě nenapínej." Začala jsem.

„Tak dobře. Zjistil jsem...kdo zabil mého otce."

Na chvilku jsem přestala dýchat v překvapení a pokoušela jsem se to vstřebat. Kývla jsem na něho, aby mi řekl víc.

„Šel jsem kolem stráží a byl tam s nima i Langsem." Langsem byl něco jako starosta osady. Byl nejvyšší a o všem co se týkalo naší vesnice rozhodoval.

„A dál?"

„Nevěděli, že jdu kolem nich, ale slyšel jsem je, jak si povídají o mém otci. Prý se chtěl dostat na jeho místo."

„Opravdu?"

„Ano a já jsem o tom věděl. Hodně krát si tenhle sen říkal nahlas a my s matkou jsme věřili tomu, že to dokáže. Tohle Langramovi jistě nevadilo, i když teda jistě ano, ale ne tolik."

„A co jiného by mi teda vadilo?"

„Nedávno jsem se probíral otcovými věcmi a našel tam jeden kus papíru. Psal dopis, nespíš radnímu. Popisoval v něm něco, co Langram udělal, ale v místě, kde to začalo byl papír utržen."

Podíval se na mě zklamaně.

„Myslíš, že tvůj otec něco na Langrama věděl? Něco, čím by ho dokázal sesadit z jeho pozice, kdyby se to radní dozvěděl?"

„Myslím, že ano." Přikývl.

„A...ty si myslíš, že to Langram zabil tvého otce?"

„Nemyslím, já to vím." Řekl s kamennou tváří.

Bylo nám jasné, že kus utrženého listu nikdy nenajdeme, abychom se dozvěděli, co Raiho otec chtěl radnímu napsat. Ale Rai mi ukázal alespoň ten kousek, který zůstal. Ale z toho se bohužel nic nedalo vyčíst.

„Rai, co chceš teda dělat?" Seděli jsme společně u něho doma u hořícího krbu a já v ruce držela ten zbytek, který z dopisu pro radního zbyl.

„Co asi?! Zabiju Langrama!" Zavrčel a hodil vzteky poleno do ohně.

„Cože?! Ne, ne to přeci nemůžeš. Pokud ta to přijdou, tak tě zabijou!"

„Je mi to jedno! Nemůžu to přeci nechat jen tak! Zabil mého otce a já zabiju jeho! Nebo ne..." Zarazil se a zůstal koukat někam za mě s vítězoslavným úsměvem.