Vesnička Wand

3.

 „Rai, co tě napadlo?" Podívala jsem se na něho se strachem v očích.

„Já a matka jsme museli trpět za ztrátu otce, tak on bude trpět za ztrátu vlastního syna!" Zavrčel a zatl ruku v pěst.

Zavrtěla jsem hlavou a ruku mu pohladila.

„Rai, prosím tě nedělej to. Já vím, jak moc tě to zranilo, ale tohle opravdu nemá smysl. Pochop, že přijdeš o svůj vlastní život a tohle už by tvoje matka nezvládla a já...já taky ne." Podívala jsem se mu do očí a po tvářích mi stékaly slzy.

Vzal můj obličej do dlaní a chvíli mě jen tak sledoval a pak se ke mně naklonil a něžně mě políbil na rty. Vykulila jsem oči, jelikož tohle ještě nikdy neudělal a pro mě to bylo dost veliké překvapení. I když jsem tušila, že on ke mně cítí něco stejně jako já, nikdy jsem ale netušila, že by jsme se k něčemu takovému odhodlali. Rukou jsem mu vjela do vlasů a polibek mu stejně něžně oplatila. Ale uslyšela jsem kroky, které mířily k jejich domu a přesně ve chvíli, kdy Raiho matka vešla do domu jsem se od něho odtáhla.

*

Další den, zrovna když mi matka ráno zaplétala květiny do copu, se z venku ozval hrozný křik. Rychle jsme se zvedly a vyběhly ven. Všichni lidé byli shromážděni před stupínkem, na kterém stál Langram jen v županu a v jeho obličeji se mísila bolest se vztekem. Ruce měl od krve.

„Tohle, je krev mého syna! Mám na rukou krev svého syna!" Zakřičel a koukal se zle na každého občana jednotlivě snad se záměrem, najít vraha. Podívala jsem se směrem na Raiho, ale ten se vypotácel z hospody, kam včera zamířil. V ruce měl ještě nedopitou flašku a jakmile ta slova uslyšel, podíval se překvapeně kolem.

„Můj syn byl dnes v noci zabit!" Pokračoval Langram.

„A já vám říkám, že jak najdu viníka, tak ho nechám zabít nelítostnou smrtí! A každý se na něho bude koukat, jak pomalu trpí!" Zařval nenávistně a odešel spolu s jeho kumpány.

Vyděsila mě ta nenávist v jeho očích. Do smrti si ji budu pamatovat, i když mi už moc času nezbývá.

Došla jsem k Raimu, který seděl na schodech hospody a prohraboval si vlasy.

„Copak se děje, Rai?"

„Hele, já vím, že mi to nejspíš nebudeš věřit, ale já jsem ho nezabil. Nevím, kdo to byl a jak to, že věděl můj plán a uskutečnil ho, ale já jsem ho prostě nezabil. Celou noc jsem byl v hospodě a zlil jsem se tak moc, že bych nic takového nedokázal udělat." Šeptl, aby nás nikdo jiný neslyšel.

„To...je v pořádku. Jsem ráda, že jsi to nebyl ty a že jsi tím nevystavil svůj život smrti." Usmála jsem se a pohladila ho po ruce.

Něčí kroky se k nám přiblížily a když jsme zvedli hlavu, uviděli jsme, jak před námi stojí Langram a jeho kumpáni. Zase se na nás díval tím svým nenávistným pohledem.

„Vím moc dobře, žes to udělal ty!" Zavrčel a dýkou ukázal na Raiho.

Tomu se rozšířily zorničky a zhluboka se nadechl.

„Ne, já jsem to neudělal, ale když tak nad tím přemýšlím, tak docela lituji toho, že jsem to neudělal, protože ty zasloužíš stejně trpět, jako jsme tehdy trpěli my s matkou!" Zvedl se a teď byl Langramovi tváří v tvář. Pokud by tohle byl souboj beze zbraní, tak bych věřila, že by ho Rai vyhrál, jelikož měl o dost větší svaly a tím pádem i sílu, než Langram. Toho by odfoukl snad i vítr s tim, jak byl hubený. Ale bohužel měl vysoké postavení a za ním stáli jeho dva kumpáni, kteří by Raiho dokázali zabít snad i holýma rukama.

Ihned jsem se zvedla a chytila Raiho za ruku a tím ho malinko odtáhla od Langrama. Langram mě sjel pohledem a uculil se.

„Tak tohle, je tvoje dívka, jo?" Uculil se tím svým nechutným úsměvem a pohledem sjel do mého výstřihu. Ztěžka jsem polkla, abych udržela ruku podél svého těla a nevrazila mu ji rovnou do toho jeho nechutnýho obličeje.

„Ano, ale do toho ti nic není!" Zavrčel Rai a stoupl si přede mě.

„My jsme to nebyli, tak koukej vysmahnout a hledat si toho vraha někam jinam. Dokud nemáš důkazy, tak máš smůlu!"

Langram zavrčel a nadechl se nosem. Vítr si pohrával s jeho černými vlasy, které měl po ramena. Otočil se a odešel.

*

Zrychleně jsem dýchala. Pořád jsem to před sebou viděla, i ve snech, které mě strašily. A pokaždý ten sen byl stejný a pravdivý. Moje ruka držící v ruce nůž. Jdu nahoru po schodech do jeho pokoje. Otevírám dveře a jdu pomalu k jeho posteli, kde on klidu oddychuje a po jeho boku je nějaká dívka. Ještě mladší než já a ta už se tak spokojeně netváří. Na tvářích má zaschlé slzy. Zhluboka se nadechnu a dýku mu vrazím přímo do srdce. Jeho tělo sebou cukne, ale je jasné, že moje rána byla přesná. S námahou vytahuju nůž a otírám ho do jeho sněhově bílého prostěradla. A pak se probudím.

Rozhodně tohle už nechci dál snášet a nechci, aby si Langram našel nějaké vymyšlené důkazy, kterými by mohl hodit vinu na Raiho.

Ještě té noci jsem se vyplížila z domu a zašla k velikému domu. Zaklepala jsem a otevřela mi služebná, která se na mě mile usmála. Řekla jsem jí, že jdu za Langramem a ona mu to šla oznámit. Brzy se vrátila a dovedla mě k němu. Seděl tam na židli u krbu a v ruce měl pohár s vínem.

„Frany, copak tě sem přivádí? Víš, že bys neměla v noci chodit takhle sama. Sice tady máme stráže, ale ve vesnici jsou různí zvrhlíci. Máš štěstí, že jsi přišla za mnou." Přitáhl si mě k sobě na klín.