Špatné dny Johna Watsona

Předmluva

„Prašť mě," řekl mi Sherlock, což jsem nepochopil. Proč to říká? Proč chce, abych ho praštil?

„Praštit tě?" zopakoval jsem tupě, abych se ujistil, že jsem se nepřeslechl, a že to můj přítel myslí vážně a tak jak to řekl.

„Jo, nedoslýcháš?" opáčil drze.

„Všechno, co říkáš, říká: Prašť mě, ale většinou to je mezi řádky," zabručel jsem nakvašeně, ale můj přítel jen protočil otráveně očima.

„Kristova noho," zaúpěl a pak se rozmáchl. Nečekal jsem to, kdo by také jo, takže mi jí pěkně ubalil. Fajn, chce dostat pěknou nakládačku, má to mít.

„Díky, to bylo..." poděkoval za dobře mířený pravý hák. Jenže já zdaleka neskončil, kdyby jo, to bych na frontě moc dlouho nepřežil. Byl jsem naštvaný. Co si to u všech svatých Sherlock vůbec myslí. Chytil jsem ho kolem krku. „Myslím, že to bude stačit, Johan," zaškemral. Stačit! Jo, jasně to tak!

„Zapomínáš, že jsem byl voják! Zabíjel jsem!" křikl jsem vztekle. Ježíš, proč?! Proč na to všichni pořád zapomínají, proč si neuvědomí, s kým jednají? To musí mít člověk uniformu, aby měl respekt a úctu?! Aby se ho lidi báli, aby jim došlo, kdo jsem?!

„Byl jsi doktor!" apeloval na mě můj přítel. Doktor, takže o to jde. To lidé ve mně vidí? Takže když lidem člověk řekne, že byl vojenský doktor, myslí si, že jsem byl mimo linii, že jsem nedržel zbraň, že jsem víc život dával, než ho bral? Takže ani můj geniální přítel neví o válce o nic moc víc než ostatní.

„A míval jsem blbý dny!" Hodně, hodně zlé dny. Noční můry, ze kterých není probuzení.

Když jste se podívali na Johna Watsona, co jste viděli? Viděli jste jeho vytahané směšné svetry, viděli jste těch deset hrníčků čaje, které za den vypil, viděli jste jeho široký úsměv a jeho klidnou povahu, která dokázala přečkat i otřesy, drzost a nelidskost Sherlocka Holmese. Možná jste viděli dobrého doktora a možná, ale jenom možná jste věděli, že ten muž byl v armádě na frontě a byl postřelen. Jenže vědět to je věc jedna a pochopit, kdo ve skutečnosti stojí před vámi, je věc dočista jiná. Proto se lidé často ptali proč. Proč? Proč John Watson svůj volný čas tráví s takovým necitlivým člověkem? Jak to s Sherlockem může vydržet? Proč ho přitahuje řešit zločiny, copak neměl na frontě už dost násilí, vzrušení, adrenalinu, nebezpečí, hrůz a bolesti? Copak netouží po klidu? A proč ho sebou vlastně slavný detektiv tahá, když je to takový neškodný domácí méďa? Je to jen patolízal, který jásá nad Sherlockovou genialitou, nebo ne?

Odpovědi zněly docela většinou vágně. Byly to jen obrysy skutečné pravdy skryté v mlze. John Watson má rád dobrodružství a je závislí na adrenalinu. John Watson nesnáší nudu. John Watson je fascinován genialitou Sherlocka. Možná ti dva jsou pár. Ano, to vše nebyla nejspíš úplná lež, ale ten základný fakt byl, že John Watson nebyl tím člověkem, kterým se na první pohled jevil.

Byl to laskavý člověk. Morální průvodce Sherlocka, jemuž něco takového chybělo. To nebylo zdání, zdání však bylo, že byl bezbranný sladký méďa. Lidé ho pořád měli tendenci podceňovat. John Watson už, než se s Sherlockem potkal, měl za sebou hodně špatné a kruté dny. Dny, které člověka nenávratně změní. Viděl děsivé, temné, žaludek obracející věci. Byl jejich svědkem, i se jich aktivně účastnil. Věci, které jsou bolestí tohoto světa, chápal jak špatný a děsivý může být strach, temnota v srdci, či nenávist a čeho je člověk schopen. S tím se vyrovnal a žil. Jenže nezapomněl, nechtěl a ani to nejde. Když jste prošli peklem, nemůžete jen tak sedět a tlachat o jablkovém koláči. To nesnášel. Věděl, že spousta těch hloupých rozhovorů, jen aby řeč nestála, tlachání o ničem, je nedílnou součástí sociálních vazeb, a vlastně tím pádem důležitá ve své nepodstatnosti. Jenže po tom všem to byla pro něho snůška banalit. Slušnost mu nedovolila lidi na to upozornit a chovat se jako jeho geniální přítel. Chápal, že by tím někoho ranil, ale poslouchat, nebo se jen toho účastnit, bylo jako by mu někdo bušil na lebku.

U Sherlocka se nemusel bát jakékoli bezpředmětného rozhovoru, nebo starostí o banalitu. Sherlockova práce měla smysl. Bylo to dobrodružství, napětí a chránilo to lidi. Avšak ani jeho génius ho neviděl ve správném světle.