Špatné dny Johna Watsona

Pondělí

Ozvalo se zaklepání na dveře. Na chvíli jsem zauvažoval, jestli nemám předstírat, že nejsem doma, měl jsem, ale netušil jsem, co mě čeká. Zvedl jsem se z křesla, došoural jsem se ke dveřím a otevřel je.

„Harriet," vyhrkl jsem překvapeně, když jsem zpozoroval za nimi mého nezvaného hosta.

„Ahoj, brácha," pozdravila a vzhlédla ke mně přes závoj svých oříškových vlasů. „Vědí to," oznámila a já si až teď uvědomil, že s ní není něco v pořádku. Vlasy měla rozcuchané, šaty špinavé, oči podlité a silně z ní byl cítit alkohol. Vědí to. To byla věta, která vše vysvětlovala, úplně vše. Již dlouho jsem věděl, že moje sestra je homosexualka a dokonce, že má přítelkyni jménem Clara, a to se to snažila všemožně utajit, co přede mnou, mně to bylo jedno, ale naši byli silně věřící. Věta, vědí to, znamenala, že se domákli konečně pravdy a vyhnali jí z domova. „Nemohla bych tu na chvíli zůstat, alespoň než se Clara vrátí z té služební cesty, nebo než se to doma alespoň trochu uklidní?" zeptala se zničeně.

„Harriet, víš, že tě mám rád. Jsi moje sestra a udělal bych pro tebe téměř cokoli, ale nemůžu. Je mi líto," zavrtěl jsem provinile hlavou. Na to vztekle bouchla do dveří.

„Cože?! Jak prosím, jak můžeš?!" křikla na mě rozčíleně a vecpala se mi do bytu, než jsem ji v tom stačil zabránit. Samozřejmě, že si všimla již napůl zabalené krosny, jak jinak. „Ty se někam chystáš?" okamžitě jí to došlo.

"Segra, teď se prosím tě hlavně uklidni a poslouchej," začal jsem. Na můj povel zavřela pusu, ale bylo to do tenké úzké linky a přimhouřenýma očima mě skenovala. "Posílají mě do Afghánistánu, zítra odjíždím..."

"Cože! Ty odjíždíš na frontu a to mi říkáš až teď! Zítra odjíždíš! Kdy jsi mi to sakra chtěl říct?!" rozohnila se. "Uvědomuješ si, co děláš. Odjet na frontu, to není jako hrdinství z pohádek. Chápeš, co to bude pro tebe... a pro nás? Bože, můžou tě zabít, a co já budu pak jako dělat tady sama..." Harriet neměla slov. "Ty jsi... ty jsi mi to neměl nikdy v úmyslu říct, že?" dokáplo jí.

"Ne, snažila bys mi to rozmluvit, anebo mě rovnou zadržet silou," přiznal jsem. Zalapala po dechu a pak vztekle zavrčela, začala na celé kolo sprostě nadávat, že ji museli slyšet všichni v baráku. "Pust to z hlavy už s tím nemůžeš nic udělat. Prostě tam odjedu a basta."

"Prostě tam odjedeš a basta! Prostě se tam odjedeš nechat zabít a basta!" ječela hystericky, pak se však uklidnila, což nevěstilo nic dobrého. "Čekáš, že tě zastavím?! Čekáš, že tě budu žádat, abys zůstal a že bude záležet na tvém životě?! Ale víš co, je mi to jedno, je mi to zatraceně u řiti. Chceš se zabít, fajn! Ale když odejdeš tento byt je tím pádem volný, ne?!"

"Nemůžeš si ho vzít," potřásl jsem nešťastně hlavou, což byla ta poslední kapka pro moji sestru.

"Svině," zasyčela vztekle, vrazila mi facku a pak stejně rychle, jak se objevila, tak i zmizela. Nenechala si vysvětlit, že ten byt jsem již prodal, a proto jí nemůžu pomoct. Nechala mě samotného, bezradného s pocitem viny, pocitem viny, že já mužů za to, že se začala rozpadat, že začala od té doby pít, že můžu za to, že od té doby už náš vztah nikdy nebyl a nebude jako dřív.