Špatné dny Johna Watsona

Čtvrtek

Na deset metrů ode mě jsem zpozoroval hlouček dohadujících se vojáků a vedle vystrašené klepající se vesničany.

„To nemůžete, jsou to nevinní lidé," rozčiloval se desátník, muž s tmavými vlasy, kulatými tvářemi a malým nosem, na kterém měl posazeny obří hranaté brýle. Jmenoval se desátník Stamford.

„Jeden z nich není, je to zvěd, kterého musíme zlikvidovat, nebo se to obrátí proti nám. Nejsou nevinní, oni ho chrání a tím jsou stejně jako on proti nám," oponoval mu kapitán s krátkými blond vlasy, modrýma očima a supími rysy v obličeji.

„Co se tady děje?" vstoupil jsem do toho, když jsem k nim došel.

„Do toho vám nic, doktore, není," zavrčel kapitán.

„Nadporučíku," opravil jsem ho okamžitě.

„Chce je všechny zabít," postěžoval si desátník Stamford. Zamračil jsem se. Všechny zabít, povraždit civilisty? To si ze mě snad dělají srandu?!

„To nemůžete. Nejen z hlediska mravního, ale pomyslete, jaký poprask by to vyvolalo u nás, kdyby se to někdo dozvěděl, obzvláště média," upozornil jsem kapitána a přidal se tak na stranu Stamforda.

„Můžu a udělám, nadporučíku. Nejste v mé jednotce, dejte si odchod. Tohle vás nemusí vůbec zajímat. Nebude z toho problém, toto jsou přijatelné ztráty, ten kdo tomu nerozumí, nemá v armádě co dělat. Ukrývají špeha, a pokud uteče, následky budou daleko horší. Zabte je! To je rozkaz," štěkl kapitán.

„Ne!" vyhrkl jsem, ale bylo příliš pozdě. Ostatní vojáci slepě na rozkaz zvedli zbraně a za mohutného rachotu a štiplavého zápachu střelného prachu to do nich napráskali. Žlutý prach se zvedl ze země s malými částečkami písku, jak se mrtvá těla svalila dolů. Schody se zbarvily krví. Obrátil se mi žaludek vzhůru nohama a odplazil jsem se pryč. Někam do bezpečí, kde jsem se v klidu mohl vyzvracet.