So I will wait. Always.

První: Menší zlo

Cítil, jak mu po čelisti teče pot a jeho tvář se roztahuje do úsměvu. Miloval to. Miloval být před fanoušky na pódiu, zpívat a tančit pro ně. Vidět jejich rozzářené obličeje a slyšet hlasité nadšení, kterým je hojně obdařovali a naplňovali. Dělalo ho to šťastným. 
 I když, vlastně ne tak úplně. V jeho ideální chvíli stále něco scházelo.
Trvalo mu dokonce několik dlouhých let, než přišel na to, proč je vlastně tak nešťastný. Než zjistil, kam se poděl jeho chybějící kousek.
Všechno se ovšem vyřešilo zcela nečekaně, když si jednoho krásného rána Kim Taehyung náhle uvědomil, že miluje Jeona Jungkooka. Ani nevěděl, co toto zjištění vyvolalo. Zkrátka mu to došlo. Toho dne ještě dlouho vysedával v posteli a představoval si jeho tvář. Od té chvíle na něj nemohl přestat myslet. Pokaždé, když spolu mluvili, docházelo mu, jak bolestná je ta nepřekonatelná propast mezi nimi. Každé jeho slovo mu svým způsobem ubližovalo. A přesto byla přítomnost Jeona Jungkooka něco, co ve svém životě vyhledával víc, než cokoli jiného. Nemohl být bez něj. Nedokázal si život bez jeho slov a úsměvů představit. Ačkoli mu to působilo bolest, stále byl šťastnější, než kdyby měl žít někde jinde, bez něj.
Mimo své pocity si byl vědom, že i hodně fanoušků si představuje podobné věci, jako on. Říkali tomu "VKook", měl pocit. A tak se vždy mohl přece jen ke Kookovi aspoň znenadání přihrnou, obejmout ho, vdechovat jeho vůni, a svádět to na fanservice. Jungkoook nevypadal, že by mu to nějak překáželo, takže byli vlastně všichni spokojení. Shipperky, Taehyung i Jungkook. 
Jenže pak se to jednoho dne pokazilo. 
Byl červencový den a úmorné vedro, jeden z jejich posledních koncertů v tomto měsíci, než začnou chystat nový comeback. Vystupovali ve svém milované Seoulu a na konci už byla atmosféra krásně rozvolněná, všichni byli v dobré náladě a bavili se. A pak se to stalo.
Nejdřív to vypadalo jako jeden z dalších obyčejných "VKook" momentů. Taehyung se prostě vydal přes pódium k Jungkookovi, aby ho jako obvykle objal, nebo mu skočil na záda. Pak si ale všiml, že u něj stojí Jimin a drží ho za rameno. Ta jeho ruka (Tae by si pomyslel pracka, ačkoli k Jiminovi nechoval žádnou zášť, nevykládejte si to mylně, když šlo o Jeona Jungkooka, byl jen neskutečně přecitlivělý) byla něco, co ho neuvěřitelně vytáčelo. Taehyuna zachvátila jasná a ostrá žárlivost. Cítil ji uvnitř sebe, pevnou a užírající, zatemnila mu mozek i mysl.
Už si ani neuvědomoval, co dělá, prostě to nemohl nechat takhle. Když k nim došel, Jungkook i Jimin se smáli, ale jakmile si ho všimli, tázavě se na něj podívali.  V té chvíli Taehyung položil ruku Jungkookovi na tvář. Najednou mu bylo jedno, co na to řeknou kluci, co na to řeknou fanoušci, všichni ti lidi kolem, co na to řekne celý svět, dokonce i Jungkook. V té chvíli prostě zatoužil být sobecký. Tak moc sobecký, že se naklonil k Jungkookovi a přitiskl své chvějící se rty na jeho.
Na těch pár sekund zavřel oči a nechal se obklopit blízkostí jeho vůně. Slyšel, jak Jungkook ostře vydechl, ale bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, že ho bude nenávidět. Už to zkrátka nedokázal vydržet. Nemohl.
Když se od něj odtáhl, Jungkook měl vytřeštěné oči. Bylo v nich něco z překvapení a něco ze vzteku. Taehyung se odvrátil a odešel zase na své místo. Nadšený křik kolem, který ho ale bůhvíproč dělal ještě nešťastnějším, a zklamaný pohled v očích toho, koho miloval, nemohl ještě na dlouho dostat z hlavy.

Když se po vystoupení odebrali do šatny, nikdo na něj radši nemluvil. Krom Jungkooka. Ten ho polohlasem vyzval, aby s ním šel na chodbu. Když za sebou zavřeli dveře, otočil se na něj s výčitkou ve tváři. A je to, pomyslel si Taehyung, teď odmítne mé city.
"Tae.." začal Jungkook (hlas měl klidný, dokázal skrýt třes, který ho zachvacoval už od oné události) "jsme dlouholetí přátelé, ale nemyslíš si, že tentokrát jsi ten fanservice trochu přehnal..?" Taehyung na něj zůstal zírat. Takže on si mé chování vyložil pouze jako fanservice?
"Já.." Jungkook z něj nespouštěl oči. A Taehyung najednou nevěděl, co říct. Má ho nechat v tomhle omylu, nebo se mu vyznat? Co z toho je lepší? Nebo spíš, co z toho je horší? Co je menší zlo? 
Nervózně se podrbal na krku a prohlédl si to nádherné stvoření, které stálo naproti němu. Sice bylo vidět, že se na něj za ten polibek zlobí, ale i tak k němu pociťoval stále stejně velké souznění, jako dřív, snad ještě jasnější. A přesto váhal. Stál na hranici před velkým riskem, před něčím, co ho mohlo vynést do nebe a zároveň ho zničit.
"Oceňoval bych, kdybys k tomu něco řekl, Tae. Co když z toho budou problémy?" Jungkook vypadal netrpělivě. Taehyung si všimnul, že poklepává nohou do země, jako by to už chtěl mít za sebou.
"Víš, ta věc se má takhle," Taehyung se opřel dlaní o stěnu, protože se mu začala podlamovat kolena, "tohle, co se stalo, tenhle.. fanservice, vlastně, nebyl to úplně tak fanservice, spíš mé dobrovolné rozhodnutí. Víš, věc se má tak.." odkašlal si a sklopil zrak (nemohl se mu v té chvíli dívat do očí), "že tě miluju, Jeone Jungkooku."