So I will wait. Always.

Druhá: Nemysli na mě

Jeon Jungkook vytřeštil oči. „Tae, ale teď mluvíme vážně, tohle je vážný rozhovor, tak prosím nežertuj." Taehyungovi došlo, že se to právě pokusil ještě zachránit, právě mu dal poslední šanci, vzít to zpátky, ale on se už rozhodl.
„Já nežertuju," řekl prostě, hlavu stále sklopenou „moje vyznání není žert, je upřímné tak moc, jak je to jen možné, tak ho prosím nevnímej o nic menší, než kdyby se ti vyznala nějaká dívka." Jungkook pootevřel ústa, ale následně je zase zavřel. Očividně nevěděl, co na to má říct.
„Tae, mrzí mě to, ale.." zašeptal po chvilce, v očích omluvný výraz smíšený s překvapením. Taehyung pozvedl koutek úst a zavrtěl hlavou.
„To nic, věděl jsem, že to nebudeš cítit stejně, jen už jsem to ze sebe potřeboval dostat. Jsou to moc silné city na to, abych je v sobě držel donekonečna."
„Proč já?" zeptal se Jungkook. „Proč zrovna já?" Taehyung se na to sice necítil, ale i tak roztáhl ústa do širokého úsměvu.
„Protože jsi můj scházející kousek. Protože bez tebe jsem víc nešťastný, než když tě nemůžu mít." Taehyung přivřel oči a nepřestával se usmívat, ačkoli v jeho nitru bublaly slzy. „Zkrátka, protože tě miluju, Jeone Jungkooku. Je mi jasné, že se mi teď asi budeš chtít vyhýbat, ale i přesto doufám, že mi budeš jednoho dne schopný odpustit. A kdyby sis to náhodou někdy ve svém životě rozmyslel, chci, abys věděl, že já na tebe budu čekat. Vždy."
Jungkook mlčel, nenacházel ta správná slova a vůbec nevěděl, co by se hodilo, tak řekl jen: „Je mi to líto, vážně."
„No, nemusí." Taehyungovi už ale z tváře zmizel úsměv, hlas se mu třásl a měl pocit, že se za chvíli zhroutí.
„Mrzí mě, že nejsem ta vhodná osoba, která by přijala tvé city, mám tě moc rád, Tae, ale prostě ne tak, jak ty mě. Každopádně ti nic nevyčítám, nebudu se ti ani vyhýbat, pokud to teda ovšem nebude lepší pro tebe, neublížil jsi mi, jen je mi to líto. Ale nemysli na mě takhle, dobře? Není to správné, nehodili bychom se k sobě, nepatříme k sobě. Jsme dva muži, proboha Tae.. Já, nejsem na kluky. A ty jistě taky ne, určitě ses jenom zmátl, není to nic vážného, tak se to pokus vypudit ze své hlavy, protože i kdybys na mě čekal, já nikdy nepřijdu." Taehyung vydechl a sevřela se mu hruď. Tak, pomyslel si, teď je vážně po všem.
„Už půjdu, dobře? Omlouvám se, za to, co jsem dnes udělal. Pěkný zbytek dne," zamumlal rychle a otočil se k odchodu, protože poprvé za celou dobu, co k němu choval hlubší city, pocítil neodbytnou potřebu utéct od něj. Potřeboval od něj pryč, jinak věděl, že to psychicky neunese. Když klopýtal po chodníku k sobě domů, neudržel se a z očí se mu spustily slzy. Věděl, že to takhle dopadne, stejně si tu bolest nedokázal ani přibližně představit. Když za sebou konečně zavřel dveře a dostal se do bezpečí svého bytu, klesl na zem, lehl si na záda hned v předsíni, mezi všechny neuklizené boty a poházené kabáty, zavřel oči a přál si zmizet tak dlouho, dokud se nepropadl do hlubokého spánku.

Ráno ho probudilo bzučení jeho telefonu. Ospale rozlepil oči a vytáhl mobil z kapsy kabátu, který ze sebe předchozí den ani nestačil stáhnout. Přišla mu zpráva od manažera. Taehyung se vyděsil. Bude teď mít problémy z toho, co včera udělal? Překvapivě mu ale nikdo nenadával, manažer naopak projevil zájem a oznámil, že jim o několik procent vzrostly prodeje i celkový zájem o skupinu. Jeho chování by prý mohlo být odsouzeníhodné, ale setkalo se prý s větším nadšením, než znechucením, takže to nakonec považuje za pozitivní nápad. Poslední, co mu sděloval, bylo, ať se dostaví v jednu hodinu na schůzku, potřebuje s ním prý pár věcí prodiskutovat, ale ujistil ho, že se není čeho bát.
Aby byl upřímný, moc se mu tam nechtělo, přesto věděl, že nemá na výběr. Když manažer něco řekl, musel to udělat. Takže se přesně na jednu dostavil do jedné nejmenované kavárny, kde se většinu času scházeli, když potřebovali o něčem mluvit a mít zároveň pohodlí i soukromí.
Hned první věc, která ho zarazila, že měli zarezervovaný stůl jinde, než obvykle. Byl až úplně nahoře, v druhém patře, vážně hodně daleko, od cizích uší. Druhá věc byla, že tam krom manažera seděl i někdo, koho nečekal. Jungkook. A vedle něj Jimin.
„Zdravím," zamumlal k třem postavám, které k němu okamžitě zvedly tváře. Kook s Jiminem cosi zašeptali na pozdrav, manažer byl jediný, který se zvedl a jako obvykle mu potřásl rukou. Taky se jako jediný usmíval.
Taehyung se posadil co nejdál od Jungkooka a promluvil čistě k manažerovi. „O co tedy jde?"
„Ah, jistě. Věc se má tak, že fanoušci jsou velice spokojení," začal, „a to je samozřejmě věc, o kterou se my chceme nepokrytě snažit. O spokojenost našeho publika. Mimo to nám stouply prodeje a nabídky, ale o tom už všichni víte, to jsem vám stačil sdělit dopředu. Jedno je jisté, Taehyungu, tvůj výkon, byl vlastně opravdu dobrým krokem. Proto jsme se s celou společností dohodli, že by nebylo od věci to zopakovat." Taehyungovi a vůbec všem u stolu v tu chvíli zaskočilo.
„Cože?" zeptal se a hlas mu přeskočil. „To přece nemůžete myslet vážně." Když se ohlédl na Jungkooka, všiml si, že má v očích zase ten překvapeně vyděšený pohled. Tak trochu nechápavý. Tak trochu naštvaný.
„No, ano," pokrčil rameny manažer, „zkrátka po vás žádáme, abyste to udělali znovu, nejlépe příští týden, až budeme koncertovat v Japonsku."
„To neudělám," řekl Jungkook rozhodně. Taehyunga píchlo u srdce, ale mlčel, protože byl na druhou stranu rád, že to vyřeší Jungkook. On sám by byl totiž také proti. „Zkrátka ne, nejsem žádný herec, abych musel předvádět herecké výkony na pódiu a ještě.. prosím vás, nepřeháníte to trochu s touto žádostí? Fanservice je dobrá věc, tomu rozumím, ale tohle už je trochu moc, nemyslíte? Nehodlám to udělat." Jungkookův hlas zněl tak nezlomně, že všem bylo hned jasné, že ho nepřemluví.
„Jistě, je to tvé soukromé rozhodnutí a tvá vlastní volba, chlapče. S tím jsme samozřejmě také počítali, proto jsem si zavolal Jimina." Taehyung nechápavě zvedl obočí.
„O čem to mluvíte?"
„Jimin by byl totiž ochotný Jungkooka zastoupit. Krom VKooka je VMin taky velmi oblíbený, takže by to nebyl problém. Jestli to samozřejmě nebude vadit tobě, Taehyungu. Já vím, že po vás žádám moc, ale opravdu by nám to mohlo v této chvíli velmi pomoct." Taehyung zavadil očima o Jungkooka, ten se tvářil nesouhlasně a dokonce se mu zdálo, že na něj hodil prosebný pohled, jako by mu říkal, ať to nedělá. Taehyung si tím ovšem nebyl jistý, protože se na něm pohledem nezastavil snad ani na pár vteřin. Otočil se na Jimina. Ten pokrčil rameny a zářivě se na něj usmál. Taehyungovy oči sklouzly k jeho pěkným rtům. Jimin byl krásný kluk, to nemohl přehlédnout nikdo, kdo v místnosti seděl. A navíc, jak lépe se zbavit bolesti, než menším rozptýlením? Vždyť o nic nejde, je to jen jedna pusa. Najednou neviděl důvod, proč by to měl odmítnout. „Mně to nevadí, jestli s tím Jimin nemá problém, nevím, proč bych já měl mít něco proti."