So I will wait. Always.

Devátá: Zmrzlinová nemoc

Ani nevěděl, jak se dostal domů. V nějaké méně hrozné chvíli se asi dokázal zvednout na nohy a dobelhat se až do svého bytu, ale nevěděl, nepamatoval si to. Přišlo mu, jako by byl hodně a tupě opilý. Jakoby ztratil sám sebe.
Teď každopádně už druhý den ve stejném oblečení (ani si nesvlékl kabát) ležet nemytý na zemi v předsíni, vedle levého boku poloprázdný kýbl zmrzliny (což byla jediná věc, kterou se ty dva dny živil). Na tvářích mu zaschlo asi deset litrů slz, takže mu napuchl celý obličej. Brečet už však nemohl (i když konstantně chtěl), jeho teorie byla, že mu dávno vyschly slzné kanálky. Stejně ten pláč stále cítil. Někde uvnitř sebe. Celý Taehyung plakal. Už druhý den. A nedokázal si představit, že by měl někdy přestat. Nedokázal si představit, že bude zase někdy žít.
Jak se měl jen postavit a čelit svému bytí, když už ho neměl? Při té myšlence se skrčil do klubíčka. Kéž by tu mohl zůstat navždy. Schovaný, rozbitý a rozlámaný mezi nechutným nepořádkem, ležet na zemi vedle neuklizených bot a kabátů (když u něj byl ještě Jungkook, uklízel to on, teď neměl kdo dělat pořádek) s krabicí zmrzliny, která by mu vystačila na celý zbytek života. Jedl by zmrzlinu, dokud by mu z toho nepraskl žaludek a on by umřel.
Třetí den začal zvracet. Z nedostatku živin se mu klepalo celé tělo a on se co dvě hodiny pozvracel. Byl ale moc slabý na to, aby došel do koupelny a umyl se. Tak tam prostě jen dál ležel, zapáchal a všechno kolem něj propadalo zkáze, stejně jako on sám.
Čtvrtý den ho od zmrzlinové diety ovšem někdo zachránil. Ten někdo se jmenoval Jimin a dostal se mu do bytu i přes protesty nemocného polomrtvého zmrzlinofila. Taehyung byl tak nepoužitelný, že když ho slyšel klepat a volat na něj za dveřmi, jen se rozplakal, místo toho, aby mu šel třeba otevřít. Proto byl Jimin nucený vlézt přes sousedy na společný balkon a dostat se k Taehyungovi oknem.
Když konečně vešel do předsíně, musel si ucpat noc. Smrdělo to tam neskutečně. Jakmile spatřil Taehyunga, jak leží uprostřed kýblů se zmrzlinou, vlastních zvratků a brečí, srdce se mu z tak smutného pohledu sevřelo.
„Kamaráde.." zašeptal, „proboha, co jsi to vyváděl? Ať ses snažil o cokoli, je tomu teď každopádně konec, jasný? Nenechám tě tu umřít na zmrzlinovou nemoc ani vyhladovět, už bude dobře. Bože, měl jsem přijít dřív." Taehyung na to neřekl nic, jen popotáhl a znovu se poblil.
Jimin mu nejdřív svlékl pozvracený kabát, potom se ho pokusil posadit a postavit na nohy. To ovšem nefungovalo, tak se rozhodl, že Taehyunga do koupelny raději odnese. Tím, jak posledních několik dní skoro nejedl, hodně zhubl. Bylo to poznat i na jeho tváři, protože měl o poznání propadlejší tváře a hubenější ruce, až se Jimin bál, aby mu je nezlomil. Vzal ho do náruče a opatrně ho odnesl do koupelny, tam ho posadil na kraj vany.
„Drahoušku, jen mi tam prosím nespadni, nepotřebuju k tomu všemu uklízet ještě krvavou potopu." Taehyung malátně přikývl a rukou se přidržel přilehlé skříně na ručníky. Jimin mu nejdřív stáhl boty, pak ponožky. Přetáhnout mu přes hlavu tričko bylo nejtěžší, ale nakonec zvládli i to. Jediné, co mu Jimin blahosklonně nechal, byly spodky. Pak ho opatrně nechal sklouznout do vany a jal se ho osprchovat. Zatímco z Taehyunga smýval pot, smrad a zvratky, nenápadně si prohlížel jeho svalnatá záda, břicho a krásná široká ramena. Trošku zatřepal hlavou. Pak vytáhl mýdlo a začal ho mydlit. V ten moment už se jeho myšlenky skutečně neudržely a on myslel na to, jak rád by Taehyunga políbil, snad i na ta pozvracená ústa.

Koupání nakonec oba přežili, Jimin Taeho zabalil do ručníku a opatrně ho odnesl do ložnice, kde mu oblékl teplý svetr a pak ho pečlivě uložil pod deku. Potom skočil do kuchyně, kde rychle uvařil ramen a nato donutil Taehyunga, aby ho celý snědl. Musel do sebe přece dostat nějaké teplé jídlo.
„Teď spi. Co nejvíc to půjde, jasný? Já tu budu s tebou. Ale spodky si převleč sám zítra, to za tebe dělat nebudu." Jimin se pousmál, pohladil ho po vlasech a zavřel za sebou dveře Taehyungovy ložnice.
Uklidit ten nepořádek v jeho předsíni mu trvalo asi hodinu, ale po jeho zásahu by nikdo nepoznal, co za hrůzu a bezpráví se tam událo. Pak byl Jimin konečně spokojený. Když skončil, bylo už něco kolem jedenácté večer. A on byl najednou hrozně unavený. Nevěděl, kam by si lehl, ale když šel zkontrolovat Taehyunga (spal klidně, jako děťátko, a roztomile si ze snu kousal ret), prostě nad tím moc nepřemýšlel, a lehl si do postele vedle něj. Skoro hned, jak se jeho hlava dotkla polštáře, usnul.

Taehyung se probudil ráno kolem deváté hodiny. Když rozlepil oči, podvědomě kolem sebe zašátral po Jungkookovi, když narazil na čísi tělo vedle sebe, došlo mu, že to ale Jungkook není. Překvapeně si uvědomil, že vedle něj leží Jimin. Podíval se na sebe a zjistil, že je čistě převlečený a umytý. V žaludku mu kručelo, ale ne tak moc, jako včera, tak asi musel jíst. Mimoto mu na stolku vedle ležely čisté spodky. Pousmál se nad tím, že byl Jimin tak ohleduplný a alespoň toto nechal na něm. Zaplavil ho čirý vděk, když se rozvzpomínal, co všechno pro něj včera jeho kamarád udělal.
V ten moment Jimin otevřel oči.
"Dobré ráno. A hned na začátek ti chci říct, děkuju, že jsi mě tu nenechal shnít." Jimin se zatvářil rozněžněle a kamaráda si přitáhl do objetí.
"Nenechal bych tě zvadnout. Vy oba teď vlastně žalostně strádáte, přijde mi. Nemám Jungkooka moc rád, je to kretén, ale myslím že i on na tom není nejlíp." Taehyung zavrtěl hlavou a sevřel víčka.
"Jimine, nemluvme o něm, prosím."
"Nebudeme," odpověděl jeho kamarád a nepřestal ho objímat. "Mám tě moc rád."