Agents of S.H.I.E.L.D - Back in time [CZ Fanfiction]

1. Kapitola - Pronásledovatel [Daisy]

Chtěla bych moc poděkovat těm, kteří se rozhodnou přečíst si můj příběh. Agents of S.H.I.E.L.D je můj nejoblíbenější seriál a já právě procházím obrovským absťákem, takže jsem vděčná za každého, kdo se ho se mnou rozhodne sdílet. :D Do 4. série nás čekají ještě 3 měsíce, tak si čekání můžeme zkrátit nějakou tou fanfikcí, co myslíte? 

Doufám, že se vám můj výtvor bude líbit. :) Někdy prosím omluvte mou zvrhlou fantazii, ale jsem neodbytný shipper, takže pokud vám vadí výskyt FitzSimmons, SkyeWard nebo HuntingBird, raději opusťte můj profil. :D To by bylo k varování a poděkování asi tak vše, přeji příjemné čtení. Nezapomeňte na komentář, pokud se vám to bude líbit, abych věděla, jak mám spěchat s další kapitolou. :)

Mám pocit, že mě někdo sleduje.

Od té doby, co jsem odešla od SHIELDu, mívám ten pocit často, ale tohle je jiné. Dotyčný se mi nepokouší nadbíhat ani mě vylákat do uzavřeného prostranství. Nepostupuje vůbec logicky, nedrží si odstup, jenom mě pozoruje a lepí se mi na paty. Ať je to kdokoliv, nepatří k SHIELDu.

Nevím, jestli je to úleva nebo ne. Agenty, se kterými jsem dřív pracovala, mám přečtené odshora dolů a zatím se mi podařilo je vždycky setřást. Jenže teď nemám tušení proti čemu stojím.

Hodím do sebe poslední lok whisky, kterou jsem si objednala v téhle zapadlé hospůdce, a zvednu se z barové židle. Letmo pohlédnu ke zhruba pětadvacetiletému muži, který se rozvaluje na druhém konci baru a nespouští ze mě oči.

Na tom by nebylo nic podivného, spoustu mužů považuje zírání za novou balící techniku, obzvlášť na tomhle místě, když jsou lehce přiopilí. Kdyby mi však nebyl v patách celý den. Od doby, kdy jsem přišla do téhle části města pro ztroskotance, prošla parkem a dokonce se svezla náhodně metrem, abych si svou teorii ověřila.

Možná je vhodná chvíle ho jít pozdravit. 

Zamířím přímo k dotyčnému, ale najednou se mi do cesty připlete vysoký zarostlý motorkář a vycení na mě zuby v prapodivném úsměvu. 

"Hej, krásko! Nechceš si s náma zahrát kulečník?"

Snažím se ho ignorovat, jenže mi vážně zaclání a ztrácím výhled na mého pronásledovatele.

"Vsadil jsem se, že s těma volama pořádně zameteš Jestli mám pravdu, dlužím ti jedno pivo," nedá se odbýt, až mám chuť ho odstrčit. 

Obrátím se k partě stejně drsně oblečených chlápků, kteří se opírají o kulečníkový stůl a mávají na mě. Normálně by mi to přišlo jako skvělý způsob na zahnání nudy a samoty, znemožnit pár idiotů a dát těm jejich primitivním mozečkům jasně najevo, že u mě nemají ani nejmenší šanci. 

Teď jsem však zaměstnaná zjišťováním, kdo je mi to sakra celý den v patách.

"Sorry, kámo, ale stojíš mi v cestě!" vrazím do něj netrpělivě, ale rázem zjistím, že barová stolička mého stalkera je prázdná.

Sakra!

"Jestli není pivo příliš lákavá nabídka, můžu tě svést na mé motorce," nabízí neodbytně motorkář a já musím zatnout pěsti, aby mi nevyletěla ruka vzhůru a já mu svými schopnostmi nerozmašírovala ten jeho otravný ksicht. 

Jenže potom mě napadne ten nejšílenější nápad ze všech.

"Víš, co? Platí," řeknu sebevědomě a nakráčím přímo mezi skupinku jeho překvapených kamarádíčků, abych sebrala tágo. 

Motorkář dojde k nám a uznale kývne hlavou. "Můžeš začít."

Ani nečekám, než to dořekne a švihnu tágem, až se kuličky rozletí do všech stran. Nenápadně položím ruku na stůl a rozechvívám zbytek koulí, aby se skutáleli do dírek. Pár z nich otvory mine, ale i přesto si zasloužím obdivuhodné zapískání. S takovým skóre už nemůžou dorovnat.