Agents of S.H.I.E.L.D - Back in time [CZ Fanfiction]

3. Kapitola - Noční výlet [Daisy] [1/2]

Moc děkuji za všechny kladné ohlasy! :) Jsem vděčná všem, kteří si udělali čas, aby si přečetli můj příběh. Teď už budu jenom doma, takže budu mít spoustu času na psaní a můžu přidávat častěji kapitoly. Snad se mi podaří fanfikci dopsat do konce prázdnin. Taky dost pomůžou vaše hlasy a komentáře. :D

Tahle kapitola by byla dost dlouhá, tak jsem ji rozdělila do dvou částí. Navíc jsem slíbila, že pokračování bude ještě tento týden, a dneska to už dopsat nestihnu. :D Druhou část očekávejte zítra nebo pozítří. :)

Nebudu vás zdržovat, užijte si kapitolu! :) <3

Kdo to sakra může být?! pomyslím si napůl naštvaně a napůl podezíravě, když se náhle ozve drnčení zvonku u dveří. 

Svou adresu jsem přeci nikomu nedávala, tento byt není napsaný ani na mé pravé jméno! 

Přesto si nemyslím, že by mě našli. To poslední, co bych čekala, jsou agenti S.H.I.E.L.D.u zvonící na zvonek. Nepamatuji si, že bych pracovala s takovýma idiotama. Když je ale člověk na útěku, lehká paranoia na něj doléhá vždycky. 

Pomalu dojdu ke dveřím, sáhnu po klice a opatrně je otevřu. Když ale zjistím, kdo stojí na prahu s úsměvem od ucha k uchu, dostanu chuť je opět s prásknutím zavřít.

"Jak jsi mě do prdele našel?!" zavrčím nepřátelsky na Alexe.

"Ahoj Daisy. Jo, taky se mám dobře. Díky za optání," nepřestává se usmívat a prohlíží si mě svýma zvědavýma zelenýma očima. 

"Máš problém s odpovídáním na mé otázky," podotknu a zastoupím mu cestu do mého bytu, kam se nenápadně snaží proklouznout. Zdá se, že mu to vůbec nevadí, protože se pohodlně s překříženýma rukama opře o rám dveří. Mých dveří.

"Jak už jsem řekl. Mám v rukávu pár triků." 

"Skoro jako bys byl tajný špion," poznamenám a podezřívavě si ho přeměřím. Avšak jenom naoko. Ve skutečnosti o tom těžce pochybuji. Kdyby mě S.H.I.E.L.D dokázal tak lehce najít, neměla bych nejmenší šanci. 

"To bys měla jako správná agentka poznat sama," řekne a a já se rozhodnu věřit svému instinktu, který mě ujišťuje, že se nemám čeho bát.

"Bývala agentka," opravím ho rychle. 

"Dost si na tom potrpíš. Stýská se ti po S.H.I.E.L.D.u ?"

"Co tu chceš?" odseknu, ale tuhle jeho poznámku si zapamatuju.

"Tvůj úsměv ne. Nemusíš se bát," zašklebí se ironicky.

"Ha ha," vydám ze sebe naprosto bez emocí a doufám, že se v téhle konverzaci posuneme alespoň o krok dál.

"Pustíš mě dál?" zeptá se neodbytně a naznačí, že rám dveří není tak pohodlný, jak na první pohled vypadá. "Slibuju, že přejdu k tématu."

S neochotou mu uvolním cestu, jinak bychom tu asi strávili celý večer a jeho pěkný obličej by určitě přišel k úrazu.

"Myslím, že si všichni lidi i Inhumani můžou oddechnout, že ses rozhodla být agentem a ne bytovým designerem," pronese Alex, když spatří můj skromně vybavený byt s bordelem všude okolo. "Teda promiň, já mám co říkat. Už jsem si zvykl uklízet nepořádek a stěhovat nábytek pouhým zvednutím ruky. Ale vzpomínám si, jak to kdysi bývalo otravné."

Na důkaz užitečnosti svých schopností lehce máchne prsty směrem ke dveřím a ty se za ním elegantně zavřou. 

Potlačím závistivý úšklebek. Kdybych se to pokusila udělat já, nejspíš zbourám půlku činžáku. A přesouváním nábytku pomocí mé síly by utrpěly tři bloky.

"Slíbils, že si odpustíš ty svoje sračky."

"Nemohl jsem si pomoct... počkej, nejsi ostříhaná od posledně, co jsme se viděli? Jsem si jistý, že..." mluví dál a naprosto ignoruje mé zatnuté pěsti.

Několika dlouhými kroky zamířím přímo k němu a vrazím mu pěst do čelisti. Zakřičí spíš překvapením než bolestí a a dá si ode mě pár kroků odstup. Přesto je ten zvuk nadmíru uspokojující. 

"Stýská se mi po tomhle," vrátím mu jeho dobírající si poznámku a sebevědomě vytáhnu ramena.

"Jsi ještě drsnějí, než jsem si myslel. Začínáš se mi líbit čím dál tím víc," směje se Alex a drží se za bradu, která podle všeho neutrpěla žádné vážné zranění. Toho chlapa snad nerozhodí absolutně nic! 

Udělám další prudký krok směrem k němu, který ho naštěstí patřičně vyděsí. "Tak jo, tak jo! Klídek, už jsem zticha! Schovej si to svoje kung-fu pro někoho jiného, dobře?"

Ještě jednou si promne čelist a posadí se na starou pohovku, která tento byt obývala ještě dlouho předtím, než jsem se nastěhovala.

"Jak ses teda rozhodla, co se týče našeho odboje? Přestěhuješ se na naši tajnou základnu?" zeptá se Alex o něco vážněji.

"Nechci si nechat ujít něco, čemu říkáte tajná základna. Přesto mi to pořád nepřijde jako dobrý nápad."

"Vždyť jsi souhlasila!" zaprotestuje zoufale.

"Souhlasila jsem, že se tam podívám a promluvím se všemi Inhumans, kteří budou potřebovat mou pomoc. Nenechám se ale naverbovat do žádného tvého odboje, nebo jak tomu říkáš. Zůstanu tady... i když nepochybuju, že u vás na základně máte vlastní bowling a vířivku."

"Pro tebe pořídím i kulečník," mrkne na mě svůdně, ale to už ho má ruka chytá za koženou bundu a zvedá z gauče. 

"Sbohem, Alexi," vyprovodím ho ke dveřím a chystám se je zabouchnout, ale zarazí je špičkou boty. 

"Počkej, Daisy! Dovol mi alespoň, abych ti něco ukázal," řekne s nadějí v hlase, která mi prozradí, že nežertuje. 

Otráveně si povzdechnu. "Je to tak důležité?"

"Zatím náš největší úspěch."

▬▬▬▬▬▬▬▬▬

► Konec první části 3. kapitoly ◄