Dear Sirius... [Harry Potter ff] ✔️

Druhá

Kousek pergamenu jsem převalovala v rukách. Mohla bych klidně posunout čas o několik ročníků, ale... jak moc to ovlivní budoucnost?
Rychle jsem seběhla schody dolů a usedla na rudou pohovku u obrovského krbu. Zanedlouho došla do místnosti Lily. 

"Ahoj Vaness," usmála se na mě a už mířila k dívčím ložnicím. 

"Lily?" Kamarádka se otočila a odhodila si své rudé až ohnivě zářící vlasy z očí.

"Potřebuješ něco?" 

"Mohla bys mi zavolat někoho z Pobertů?" Lily si mě změřila pohledem. 

"Na co?" zasmála se. "Chceš už konečně vyjádřit lásku Siriusovi, ale nevíš jak, tak chceš radu od Jamese, nebo nějakou chytrou od Rema?" zasmála se nad svou odpovědí rudovláska.

"Ehm.. ne tak úplně." 

"Ne tak úplně?" sedla si vedle mě na pohovku. "Mluv. Přeháněj!"

Zasmála jsem se nad jiskřičkami v očích, které rudovláska měla. "Zapomeň na to. Jen někoho z nich potřebuju." 

"Siriuse jsem viděla, jak jde do Velké Síně, toho tam najdeš, ale ostatní jsou asi na pokoji, takže máš smůlu," pokrčila rameny a odešla do pokoje s jakoby uraženým výrazem, který předváděla jelikož jsem jí neřekla mé "tajemství".

Nad "skvělým hereckým výkonem" kamarádky jsem se pobaveně zašklebila a vyšla ze společenky na chodbu před obrazem Buclaté dámy. Rozhlédla jsem se kolem, a když jsem uviděla Siriuse čekajícího na pohyblivé schody, spokojeně jsem se usmála. 

Až se chody rozhodli přetočit se tak, aby Sirius mohl projít, rozběhla jsem se k němu, až se zamračil.

"Clarková," vyhrkl ustrašeně Sirius. 

"Blacku." 

"Potřebuješ něco?" zeptal se a pokračoval v cestě ke koleji, na což jsem ho následovala. 

"Samozřejmě. To bych za tebou jinak nepřišla. Potřebuji něco půjčit." 

"A co by to tak bylo?" došel k obrazu Buclaté dámy a řekl heslo. Ta se po přísném pohledu Siriuse na ni neodvážila do rozhovoru míchat a jednoduše otevřela vstup. 

Sirius si sedl do jeho oblíbeného křesla a zadíval se mi do očí, a mírně pozvedl obočí. 
"No víš... Neviditelná plášť," špitla jsem. 

Sirius se zamračil. "A na co ho potřebuješ, víš... nepůjčujeme ho jen tak někomu."

"Já nejsem jen tak někdo. A mé osobní důvody tě zajímat nemusejí," nahodila jsem své psí oči, nad kterými Sirius obrátil ty své v sloup. "Fajn." 

Radostně jsem poskočila. "Ale jen na chvilku." 
Přikývla jsem. Sirius mezitím odešel do chlapeckých ložnic, a když se z nich vracel, v rukou svíral potrhaný a ušmudlaný kousek pláště, takzvaný Neviditelný plášť. Sirius mi ho podal a varoval mě, abych byla opatrná. Plášť jsem si převzala a utíkala nazpět do Dívčích ložnic, schovala si ho pod peřinu a vyčkávala až přijde večerka.

*Pohled Siriuse*

Zajímalo by mě, co má za lubem. Samozřejmě mi to neřekla, s čímž jsem počítal. Jelikož to byla ona, vyhověl jsem ji a plášť jí dal. Důvěřuju jí, i když mi před pár lety zlomila srdce, stále mě k ní něco táhne. A ty ostatní holky? To je jenom maska. Taková náplast na mé zlomené srdce. 

Už dlouho jsem přemýšlel, že bych jí po tolika letech mohl znovu vyznat lásku. Kdybych tenkrát byl jako James, který na Evansovou dlouho čekal, zval ji na rande a další takové blbosti. Tenkrát jsem mu říkal, že to nemá budoucnost, jak já se mýlil. 

*Pohled Vaness*

Když se setmělo a holky už tvrdě spali, vyšla jsem ze své postele a společně s pláštěm jsem vyrazila do společenky. Tam jsem si nasadila plášť a vyšla na chodbu. V kapse u pláště jsem měla pergamen s přísadami. 

Kolem se mihlo pár profesorů, kteří měli tuhle noc hlídku, ti si mě samozřejmě pod pláštěm nemohli všimnout. Když jsem došla ke dveřím učebny lektvarům, začalo mi srdce tlouci jako o závod. Zpod pláště jsem vytáhla svou ruku a zatáhla za kliku. Ovšem byli dveře zamknuté, takže jsem vytáhla svou hůlku a tiše zašeptala (kdyby náhodou byl nějaký profesor poblíž) "Alohomora", na což se velké dveře otevřeli. Tiše jsem si oddechla a vstoupila do temné místnosti, které trochu zapáchala. Za sebou jsem zavřela a zašeptala "Lumos". Konec mé hůlky se rozsvítil, nad čímž jsem se usmála a rychle přicupitala k přísadám, které tam měl profesor Křiklan vystavené. rozevřela jsem pergamen a hledala určité přísady. K mému štěstí tam měl naprosto všechny.

Popadla jsem je a strčila do kapsy pláště. Lekla jsem se, když jsem uslyšela nějaké zvuky z chodby, tak jsem znovu zašeptala kouzlo, tentokrát "Nox" a znovu se zachumlala do Neviditelného pláště. Opatrně jsem otevřela dveře od učebny a vydala se zpátky na kolej. 

Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti 🐾 
Hrozně moc vám děkuju, že čtete ^^ 
I když to jsou pro některé "malá čísla" pro mě to hodně znamená a jsem ráda, že se někomu příběh zalíbil tak, že si našel čas, aby si ho přečetl, nebo mu věnoval hvězdičku. Opravdu mě to potěšilo natolik, že jsem se rozhodla pokračovat, takže doufám, že to oceníte, nebo doufám, že se vám část líbila. 💪

Rozhodně hvězdičkujte 🌟 dál, protože mě to nabíjí psát dál. Jestli máte nějaké připomínky, jak už kladné tak negativní, určitě pište do komentářů. 👀 Kritiku přijímám;) 

Tohle bylo asi tak vše, co jsem chtěla k téhle části chtěla napsat, mějte se krásně, užívejte si prázdnin a...
Neplecha ukončena🌙

/*/*/*/*/*