Říkali mu Ati [2]

Úvod

Pohlédla jsem na hodinky. Bylo pět minut před pátou, ale Martin nebyl nikde v dohledu. Usadila jsem se tedy na jednu z laviček v parku. Určitě točí, říkala jsem si, ať už video, nebo třeba pivo. Nad touto myšlenkou jsem se musela pousmát, i když jsem věděla, jak je ve své práci v jednom z restauračních zařízení nešťastný. A Youtube? To přece dělá hlavně pro radost. Jeho sledovatelé si to však asi stále neuvědomili, a proto se každé video, které po týdnu přidá, potýká s desítkami nenávistných komentářů.

Před týdnem dokonce zkusil své fanoušky po dvou letech poprvé navštívit osobně. A nestačil se divit. Musela jsem zatlačit slzu, když jsem si vzpomněla, jak publikum Martina vypískalo. Zklamaně jsem vzpomínala na jeho proslov, z něhož mi utkvěla v hlavě jedinečná věta: „Pokud se z fanoušků youtuberů za ty roky stalo to, co vidím před sebou, pak už asi nemá smysl se k této aktivitě vracet..."

Ale byly tu i úsměvné vzpomínky na minulou sobotu. Dnes to byl vlastně přesně týden, co jsem Martinovi řekla, že vlastně o nic nejde, že se má vykašlat na lidi, kteří ho nepodporují a že dřív, nebo později si svou fanouškovskou základnu opět najde. A o pár hodin později už jsme seděli v jedné pražské kavárně... Abych to zkrátila, dnes je to týden, co jsme se s Martinem dali dohromady.

„Ahoj!" zaslechla jsem za sebou a známý hlas a radostně se otočila. „Ahoj, Martine," přivítala jsem ho s úsměvem a objala ho, „tak co práce?" Nadzvedl jedno obočí a prohlédl si mě, jako bych se snad právě zbláznila. „Tak promiň, mám právo se zeptat, jestli se mému příteli nestalo v práci něco extrémně zajímavého," odpověděla jsem na oko uraženě. „Jo, jasně, chápu. Ale nic se nedělo...," odpověděl. Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale v poslední chvíli se zarazil. „Přece to z tebe nebudu tahat jak psycholog," zasmála jsem se. Nadechl se, vydechl a, jakoby to chtěl mít co nejdříve za sebou, vyhrkl: „Zdál se mi sen." Pokývala jsem hlavou a souhlasně zamručela. „To se občas stává. Co se ti zdálo, pokud to není příliš tajné?" Opět se nadechl. Buď z toho dělá až moc velké drama - ach, ti youtubeři - nebo to bylo něco opravdu vážného. „Byl jsem populární," zašeptal. Vyvalila jsem na něj oči. „Co-cože?" vyhrkla jsem překvapeně. „Byl jsem na Cinetube. Publikum tleskalo, nadšeně hvízdalo, lidé provolávali mé jméno. Chtěli si se mnou popovídat, vyfotit se...," podíval se na mě a jeho zasněný hlas se náhle změnil v starostlivý, „asi jsem se zbláznil, co?" Se smíchem jsem zavrtěla hlavou: „Myslím, že bychom měli natočit další video. Protože když si něco moc přeješ, splní se to. A jestli se ti o tom i zdá - cíl není daleko..."

Máme tu úvod nového příběhu. :) Za korekturu děkuji Nikol_Seven :)