Říkali mu Ati [2]

Kapitola 2

Kdyby včera v tu chvíli nepřišla Áďa, asi bych okamžitě vyrazila do Olomouce. Sice nemám auto, ale to není problém. Však já bych se tam nějak dostala, i když by to nebylo jednoduché. Můj kamarád se mnou chtěl mluvit a nějaká autonehoda nám to nepřekazí. Ádě se mě naštěstí podařilo zastavit s tím, že zítra oznámím Martinovi, co se stalo, a vyrazím.

V deset hodin ráno jsem tedy vyrazila z domova a zamířila k Martinovu domu. Jako většinu víkendů jsem měla i tentokrát volno. I Martin si dokonce vzal dovolenou. Trochu mě píchalo u srdce při vzpomínce na to, jak jsme celý dnešní den plánovali do posledního detailu. Věděla jsem, že nebude moc nadšený, když plány zruším, ale zároveň jsem věděla, že mě pochopí.

Asi pět minut jsem se pokoušela sebrat odvahu k tomu, abych zazvonila, až jsem se k tomu konečně odhodlala. „Kdo je?" ozvalo se po chvíli z mikrofonu. „Ahoj, to jsem já, Lucka. Potřebovala bych s tebou nutně o něčem mluvit," sdělila jsem mu. Zabzučení dveří mě utvrdilo v tom, že mohu vstoupit. „Děje se něco?" zeptal se starostlivě místo pozdravu, když mě výtah vyvezl až k jejich bytu. „Ehm, víš... kamarád se mnou potřeboval mluvit, asi chtěl udělat zase nějaký středoškolský sraz, ale tak nějak...," hlas se mi trochu zlomil, když jsem se dostala k té nejproblematičtější části, „včera hlásili ve zprávách, že na Olomoucku došlo k vážné dopravní nehodě. Stačil mi jediný pohled na auto i řidiče a věděla jsem, o koho jde..."

Chvíli mě tiše pozoroval, asi se snažil vstřebat informaci, kterou jsem mu právě sdělila. „Já se ti omlouvám, dnešní plány budu muset asi zrušit. Musím za ním," dodala jsem tiše. Trochu zaraženě kývl. „A víš co...," zeptal se s nadějí v hlase, „kluci za chvíli odjíždí do Olomouce na druhou část podzimního Cinetube. Když mi to nevyšlo před týdnem v Praze, můžu to zkusit tam. Ty navštívíš svého kamaráda, pak sedneme do auta a zase se svezeme sem. Domů. Do Prahy." Ten nápad se mi celkem zamlouval.

„A nebudeme zbytečná zátěž? Mají místo v autě?" chrlila jsem ze sebe otázky v podstatě jednu za druhou. „Všechno je v cajku, pojedeme v autě s Adamem, Vadimem a Jirkou," oznámil mi, když odložil telefon na stůl, „Marek dokonce tvrdil, že mě rád po týdnu uvidí a že olomoučtí fanoušci mě určitě uvítají, když si mě Pražáci neváží." „Kdy vyrážíme?" zeptala jsem se s úsměvem. Ten mi ale z tváře zmizel, když mi s ledovým klidem Martin odpověděl: „Za půl hodiny."

Nečekala jsem to, takže jsem logicky nebyla připravena, plán byl ale následující – na odpolední projekci zamířím s Martinem, až skončí a youtubeři budou rozdávat podpisy, odskočím si do blízké nemocnice, promluvím s Lukášem a pak se společně vrátíme do auta. Jirka nás vyhodí před Prahou a výprava bude dál pokračovat do Plzně.

A skutečně po chvíli už před domem stálo auto. Než jsme stihli vyběhnout ven, Jirka zatroubil. „Ses zbláznil, ne? Lidi ještě spí!" zavolal Martin po otevření dveří místo pozdravu. „V jedenáct?" zasmál se Vadim a my nastoupili. Seděli jsme vzadu s Adamem, zatímco Vadim zaujal sedadlo spolujezdce. „Možná jsem se ještě nepředstavil, Jirka Šraier," podal mi zepředu ruku náš řidič, vysoký blonďák. „Lucka," odpověděla jsem a rukou mírně potřásala. A pak jsme vyjeli. Martin s Vadimem v podstatě po chvíli odpadli, takže cesta v autě byla poměrně tichá, jen občas proběhl nějaký klidný hovor mezi námi zbylými bdícími.

„No to nekecej," ozvalo se vedle mě, až jsem měla problém zadržet smích, „štípněte mě někdo..." Martina jsem ze spaní ještě mluvit neslyšela a obecně jsem měla zkušenosti s tím, že lidé, kteří mluví ze spaní, spíše mumlají útržky slov. Osobě po mé pravici bylo ale záhadně rozumět všechno. Opět se ozvalo jakési zamumlání a smích. „Štípněte ho někdo," zabručel zepředu rozespalý Vadim. S Adamem jsme si vyměnili tázavý pohled. „Nechte ho spát," zasmál se Jirka, „potřebuje to z nás snad nejvíc."

Uběhly necelé tři hodiny a my se pomalu blížili k olomouckému kinu. Opatrně jsem šťouchla do stále spícího Marťase, který se po chvíli začal protahovat. „Tak co, Šípková Růženko?" zeptala jsem se s úsměvem. Překvapeně se rozhlédl a zalapal po dechu. „Byl jsem populární," zašeptal, „tleskali mi, křičeli, smáli se a svítili mobily, fotili se se mnou, chtěli podpisy a chválili mi video..." Opět se protáhl, a aby zamaskoval rozčarování z krásného snu, zamumlal, že je dost možné, že nyní se mu sny splní.

Po několika zdlouhavých minutách parkování, stěhování a připravování konečně začala další část podzimního Cinetube. Martin se radši na pódiu už neobjevil, ale seděl ve vestibulu s hrnkem kávy v ruce. Vchodem náhle proběhla dívka, která pravděpodobně zmeškala autobus a nestihla tak část představování. V půli cesty se ale zastavila a zahleděla se směrem k Martinovi a mně. „Nejsi ty...," překvapeně se přisunula ještě o krok blíž a stále z nás nespouštěla pohled, „Ati?... É, teda, Martin?" Marťas zvedl hlavu od hrnku kávy a nejistě kývl. „A nemohla bych... se s tebou vyfotit?" zamumlala s pohledem k zemi. Martin téměř okamžitě vystřelil z židličky, přikrčil se a objal ji kolem ramen. Vytáhla telefon a rychle udělala jedno selfie. „Děkuju. Jsi fajn. Je mi líto, co se stalo, doufám, že počet tvých fanoušků zase poroste," usmála se, objala Martina a rozběhla se k sálu.

„Vidělas to?" zeptal se Martin. Očividně byl víc vyděšený, překvapený, i nadšený než dívka, která se s ním právě fotila. „Řekni mi, že to není sen... prosím," zamumlal a otočil se na mě. „Nezdá se ti to. Tvá fanynka tě poprosila o fotku a popřála ti hodně štěstí," odpověděla jsem s hrdým smíchem.

Pak už jsem musela – spíše chtěla – odejít. Vyrazila jsem z kina směrem k nemocnici. „Dobrý den, s čím Vám mohu pomoci?" zahlásila paní na vrátnici. „Dobrý den. Jdu navštívit svého kamaráda, Lukáš Zelený, poradíte mi, kde ho najdu?" Nahlédla do nějakých papírů a po několika dalších otázkách mě poslala do správného oddělení.

Zde mě zastavila nějaká sestra se známou otázkou: „Dobrý den, s čím Vám mohu pomoci?" „Dobrý, přišla jsem navštívit Lukáše Zeleného," odpověděla jsem a čekala na další pokyny. „Jste sestra? Přítelkyně?" zeptala se a zaměřila si mě pohledem. „Kamarádka," odpověděla jsem nejistě. Něco se mi tu nezdálo. A přišlo to hned s její další větou: „Je mi líto, ale pro návštěvy, které nejsou rodinnými příslušníky, již návštěvní hodiny skončily." Zůstala jsem na ní zírat s otevřenou pusou. „Ale Vy to nechápete," začala jsem překvapeně a naštvaně zároveň, „trmácím se sem až z Prahy, navíc můj kamarád mi neodpovídá na zprávy, nevím, co s ním je, potřebuju s ním mluvit!" Podívala se na mě a vzdychla si. „Můžete přijít zítra v osm. Najdete si třeba hotel, je jich tu dost, nashle," zašveholila a odešla. Zůstala jsem na ní zírat s otevřenou pusou. Tohle prostě není normální, jak někdo může být tak chladný?

Zklamaně jsem vyšla z budovy nemocnice. Venku už byla celkem tma, a tak jsem vzala telefon, abych zavolala Martinovi, že tu zůstávám. „Ano?" zaslechla jsem, když přijal hovor. „Ahoj, Martine, to jsem já, neklaplo to. Nepustili mě tam, skončily návštěvní hodiny. Mám přijít zítra. Takže si jdu najít nějaký levný hotel, do zítřka se tam nějak ubytuju a pak dojedu domů," vysvětlila jsem mu. Na druhé straně se rozhostilo ticho. Snad Marťas přemýšlel, jestli jsem to nemyslela jako vtip, možná tu kupu informací jen vstřebával. „Počkej, jak jako ubytuju a dojedu?" zeptal se překvapeně, „já tě v Olomouci samotnou nenechám, v České republice s každým rokem roste kriminalita, v minulém roce bylo na Olomoucku zavražděno deset lidí!" Byl to trochu hloupý vtip, ale i tak jsem se zasmála. „Martine, v Olomouci a jeho okolí jsem žila přes dvacet pět let, nemusíš mít strach, znám to tu dost dobře." „Kde teď jsi?" zeptal se a mně bylo jasné, že z tohohle už nevycouvám. „Mířím za Vámi ke kinu, tam se ještě domluvíme na bližších informacích. Přepínám," zahlásila jsem do telefonu jako do vysílačky a s úsměvem vypla hovor.

Páteční nová kapitolka. :) Za korekturu děkuji Nikol_Seven :)