Říkali mu Ati [2]

Kapitola 4

„Ahoj," pozdravila jsem tiše, když jsem vešla do pokoje. Můj kamarád Lukáš byl na pokoji ještě s nějakým mužem, který stále ještě spal. Odložil telefon a prohlédl si mě s překvapeným výrazem. „Co ty tady? Nečekal jsem, že se tu objevíš," zamumlal překvapeně s vykulenýma očima. „Přece jsem nemohla nechat kamaráda ve štychu, zvlášť když se mnou chtěl nutně mluvit... Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. „Už jsem v pohodě. Mám zlomený žebro, odřenou ruku a asi milion modřin," odvětil a pokusil se – neúspěšně – zasmát. Okamžitě se zdravou rukou chytil za levý bok.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?" začala jsem téma hovoru spíše řečnickou otázkou. „Ano, chtěl jsem tě vidět. Měl jsem namířeno do Prahy, když se to stalo. Jel jsem zrovna za tebou," vysvětloval. Zamlžily se mi oči a jakoby vše na chvíli zčernalo. Musela jsem se chytit čela postele a posadit se na židli u postele. A to ještě nebyla ta nejhorší zpráva, kterou jsem se měla dozvědět. Každopádně mě v tu chvíli zalily výčitky svědomí. Jako bych za to snad mohla. „Nic si nevyčítej, za nic nemůžeš. Potřeboval jsem si promluvit s psychologem a vím, že jsi mluvila na srazech o tom, že ty bys psycholog být chtěla. Tak jsem si vygooglil tvoje jméno a zjistil, že pracuješ v Praze. O tom jsi nám sice nic neřekla, ale předpokládám, že je to novinka," usmál se. Kývala jsem a přerušila ho: „Nejsem tam ještě ani rok." Usmál se a pokračoval: „A já si v tu chvíli řekl, že za tebou pojedu. V půl sedmý večer, s několika panáky čtyřicetiprocentního alkoholu v sobě – jak už to po rozchodech bývá. Rozhodl jsem se prostě odjet do Prahy. No, co si budem povídat, nedojel jsem ani k dálnici." Zasmál se. Já ale stále seděla na židli, poděkovala si za ten skvělý nápad si před pěti minutami sednout, protože teď by to se mnou šlehlo určitě. Pozorovala jsem ho mírně vyděšeně, překvapeně, ale hlavně nešťastně. Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že Lukáš nikdy moc nepil alkohol, ani nic jiného. V hlavě se mi odehrávala jen jedna část jeho monologu: „Jak už to po rozchodech bývá."

„Vy jste se s Lenkou...?" nedokázala jsem dokončit myšlenku a tázavě ho sledovala. Hypnotizovala jsem jeho rty, ať mě přesvědčí o opaku. Vždyť oni dva byli snad jeden z nejhezčích a nejšťastnějších párů, které jsem měla tu čest poznat. Příští rok by oslavili desetileté výročí. Pomalu kývl. „Byla to naprostá hloupost a neustále si to vyčítám, ale už to nejde vrátit. A chtěl jsem kvůli tomu vyhledat pomoc psychologa, protože jsem byl... a jsem... dost na dně. A tak jsem se rozhodl jet za tebou," zamumlal. „Rozhodně by to nebyl problém, kdyby to nebylo tak daleko. Já musím večer odjet zpátky do Prahy, protože mám skutečně moc práce," odpověděla jsem se smutným úsměvem. „Ale já můžu dojet. Není to nic příšerného, brzo mě pustí z nemocnice, tak sednu do auta a přijedu." Chtěla jsem ho zastavit, ale nenechal se. „Dobře, tak až budeš moct, zavolej, smluvíme se na termínu," odpověděla jsem. A po několika dalších slovech jsme se rozloučili objetím a já zmizela na chodbě.

Martin seděl na chodbě a četl si některý z časopisů, které ležely v čekárně ledabyle odhozené na konferenční stolek. Když mě jedním okem zpozoroval, odložil čtivo a vyšel mi naproti. „Všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě. Stále jsem se cítila mírně vyděšeně a pravděpodobně to na mně bylo vidět. „V pohodě," špitla jsem, „můžeme domů. Zítra musíme do práce. Jen... asi potřebuju obejmout..."

Došli jsme na vlakové nádraží. Vlak měl jet do dvou minut, takže jsme vlastně ani nemohli jít někam na jídlo. Nezbývalo nám než doufat, že narazíme na jídelní vůz. Vedle sebe jsem náhle uslyšela nápadný šepot. „Je to on, určitě. Jo, vsadím se o cokoliv. A ona bude určitě ta jeho slavná Lucie," zamumlala znechuceně jedna z trojice dívek stojících na druhé straně automatu na jízdenky. „Co je? Nekoukej tam, chceš s nimi snad fotku?" ozvalo se zase. „Ne, ani náhodou, vždyť je úplně nemožný," odpověděla blondýna. Přemýšlela jsem, zda mám něco říct, nebo jen tiše trpět jejich hloupé poznámky. Vzhledem k přijíždějícímu vlaku jsem se rozhodla pro tu druhou variantu.

Po dvou hodinách jsme konečně dorazili do Prahy a na večeři si zašli do restaurace, ve které Martin pracuje. Nejedná se sice o luxusní restauraci, ale vaří zde skvěle. Domů jsem dorazila okolo sedmé hodiny večerní. Kocourek Kvido mi radostně vyběhl naproti a hlasitě mňoukal. Podrbala jsem ho na hlavičce a on se dal do hlasitého předení. Stále jsem však nedokázala přestat myslet na svého kamaráda, který se potřeboval vypovídat.

Vešla jsem do obývacího pokoje, kde už seděla na pohovce Áďa a sledovala nějaký podivný film v televizi. Pokývnutím jsme se pozdravily. „Už jsi zpátky?" zeptala se se smíchem. Kývla jsem: „Musela jsem přespat, nepustili mě do nemocnice." Zvážněla: „A jak mu vůbec je?" S Lukášem se na střední nijak moc nebavila, ale byl to její spolužák, aspoň chtěla vědět jeho zdravotní stav. „Bude v pohodě, dokonce si se mnou chce pokecat – jako s psychologem. Takže přijede do Prahy. Budeš si s ním moct promluvit taky, jestli budeš chtít," zamumlala jsem a na chvíli si sedla k televizi. Kvído mi vyskočil na klín, kde se uvelebil a šťastně se nechal chvíli drbat.

Za korekturu děkuji Nikol_Seven :)