Říkali mu Ati [2]

Kapitola 1

Bylo krásné podzimní ráno. Sluníčko svítilo, ptáčci poletovali okolo a čas od času usedli na větev stromu a něco štěbetali. Odlepila jsem se od okna a zasedla na modrou pohovku ve své kanceláři.

Dělám tady psychologa sice necelý rok, ale neskutečně jsem si to tu oblíbila. Tato místnost se zkrátka stala nezaměnitelnou součástí mého života. A tahle práce mě neskutečně baví. Možná to bude i proto, že jsem v kontaktu s lidmi, kterým se snažím pomáhat – a k mému údivu se mi to zatím celkem daří. Usrkla jsem si z hrnku kávy a opět pohlédla z okna. Nemohlo být ještě ani devět hodin. Přibližně za deset minut jsem však měla domluvenou schůzi s jedním ze svých klientů.

Na stole se rozdrnčel telefon. Bez váhání jsem ho přijala. Volal Lukáš, kamarád ze střední. „Ahoj, máš chvilku?" zeptal se. Teď jsem si uvědomila, že je vlastně září. Někdy v polovině desátého měsíce se naše dobrá parta ze střední obvykle scházela. Slyšela jsem, že málokdy je na gymnáziu tak dobrá parta, že se spíše schází spolužáci z vysoké. V mém případě to je však spíše naopak. Každopádně můj další klient měl přijít každou chvíli. „Ehm, promiň, jsem v práci. Musím tu ještě něco zařídit," odpověděla jsem, ale urychleně dodala, „ale můžu ti zavolat hned večer...?" Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Nevadí to? Není to pozdě? Nejde o nic důležitého, že ne?" Povzdech na druhé straně. Začínal mě trochu děsit. Snad se nic nestalo. „Ale ne, všechno je v pořádku. Ale až v práci skončíš, můžeš se stavit?" Začala jsem usilovně přemýšlet. Vážně jsem mu neřekla, že pracuju v našem hlavním městě? Pravda, jsem tady teprve necelý rok... Nadechla jsem se: „Já žiju v Praze, Lukáši." Opět ticho na druhé straně. „Jasně, nějak jsem si to neuvědomil... Dobře. Tak... Tak teda zavolej večer." Ani se nerozloučil. Prostě to položil.

Zamyšleně jsem se posadila ke svému hrnku kávy a trochu usrkla. Proč mi asi volal? Z horlivého přemýšlení mě vyrušil až zvuk zaklepání. Vstala jsem a otevřela dveře. Pan Srha mě nadšeně pozdravil a než jsem ho stihla vybídnout, usadil se na pohovku.

Den uběhl poměrně rychle. Nastala sedmá hodina a já opustila svou kancelář. Došla jsem domů, odemkla a vpadla do bytu. Moje spolubydlící a zároveň nejlepší kamarádka Áďa ještě nebyla doma. Pohlédla jsem na hodiny v obývacím pokoji, odložila svou pracovní tašku na zem a usadila se na naši domácí pohovku. Myslela jsem v tu chvíli jen na jedno – musela jsem zavolat zpět Lukášovi. Vytočila jsem jeho číslo. Několikrát se marně ozval zvuk vytáčení. Pokrčila jsem tedy rameny, odložila mobil a začala s přípravou večeře. Znovu jsem to zkusila okolo osmé, výsledek byl v podstatě stejný. Nikdo to nebral.

Vzhledem k tomu, že bylo před osmou, já byla po dnešku totálně urvaná a Martin dnes končil až okolo jedenácté, domluvili jsme se, že se uvidíme zítra. Zapla jsem tedy televizi, jedním okem pozorovala nejčerstvější novinky a druhým své sociální sítě. Bylo mi divné, že Lukáš nebyl už dlouho ani na Facebooku, a ve chvíli, kdy jsem s touto myšlenkou zvedla hlavu k televizi, málem se mi zastavilo srdce. „Dnes v podvečer došlo na silnici mezi Olomoucí a Přerovem ke srážce dvou vozidel. Majitel osobního vozu překročil povolenou rychlost, což bylo příčinou nehody. Bylo zjištěno nadměrné množství alkoholu v krvi. S těžkými zraněními byl převezen do olomoucké nemocnice. Jeho stav je však stabilizovaný a již je mimo ohrožení života." To auto bych poznala kdekoliv – bílý Renault. Lukáš v něm dovážel zákazníkům zboží ze soukromé firmy, pod kterou byl zaměstnaný. A v tu chvíli mě napadla jediná myšlenka: „Musím tam jet"

Děkuju mnohokrát za korekturu Nikol_Seven :)