Říkali mu Ati [2]

Kapitola 6

Nastala sobota a s ní i domluvená oslava Martinových narozenin. Pozvali jsme několik známých, přátel i příbuzných, udělali chlebíčky a nakoupili nějaké pití. Byli jsme také připraveni objednat pizzu, takže jsme poměrně dlouho vybírali pizzerii, ze které si tuto božskou placku objednáme. Upřímně musím přiznat, že jen kolem toho se strhly dvě menší hádky.

Jelikož už ale odbyla druhá hodina odpolední, hosté začínali pomalu přicházet a já si uvědomila, že asi nebyl zrovna nejlepší nápad udělat oslavu v Martinově bytě. Možná nebyl malý, ale pro skupinu oslavujících rozhodně dostatečně prostorný nebyl. „Srovnaných se vejde hodně," usmíval se Martin, když pouštěl do dveří první hosty, kteří se představili jako Jakub a Adam. „Natočíme video?" zeptal se Jakub, známý také jako Stejk, a pozvedl kameru, kterou držel v ruce. „Nejsem si jistý, bude tu okolo deseti lidí. Můžeme udělat záběry z oslavy," navrhl Martin. Adam se zasmál a poznamenal, že bychom byli první, kdo natočí video v tak velkém počtu.

Uběhly asi tři hodiny a párty se začala celkem dost rozjíždět. A tak jsem se rozhodla, že narychlo vyvenčím Jessie. Ta kupodivu nevypadala, že by jí ruch lidí nějak vadil, právě naopak si celkem užívala, že byla jakožto nové štěňátko na YouTube scéně středem pozornosti. I tak jsem si ale říkala, že dneska ještě nebyla na pořádné procházce. Dokážou se přece bavit i beze mě, říkala jsem si egoisticky, když jsem všem oznámila, že vezmu fenku na chvíli ven.

Sotva jsem otevřela dveře panelového domu a vpadla na sídliště, rozdrnčel se mi v kapse telefon. Zapomněla jsem snad doma něco? ptala jsem se sama sebe a telefon zvedla. Na displeji však nebylo jméno ani jednoho z lidí, kteří zrovna slavili v Martinově bytě.

„Ano, Lukáši?" začala jsem hovor. „Ahoj, Lucko, je to skvělé, pokud vše vyjde, za dva týdny mě pustí z nemocnice. Asi budu mít ještě nemocenskou a budu si muset dávat pozor na to, abych se moc nesmál kvůli tomu žebru, ale jinak to bude v pohodě. Takže si myslím, že někdy v půlce až na konci října bych se mohl zastavit a pokecat," zakřičel šťastně do telefonu. „Ježiši, Lukáši, to je skvělý! V pondělí za dva týdny pro tebe zajedu," souhlasila jsem. Na druhé straně se na pár vteřin rozhostilo hrobové ticho. „Lucko, to nejde, přijedu sám," oznámil mi, „v pondělí večer a v úterý bychom se mohli sejít a probrat... TO."

Chvilku jsme spolu ještě mluvili, než se klidná chůze změnila v olympijskou disciplínu. Jessie zcela nečekaně nabrala rychlost a podařilo se jí vyškubnout se mi. S Lukášem jsem se ani nestihla rozloučit. Telefon jsem tak nějak instinktivně odhodila na zem, což jsem si v tu chvíli ani neuvědomila, a rozeběhla se za vodítkem na zemi. „Jessino, vrať se!" křičela jsem jako absolutní amatér. Jakožto milovníka koček mě ani nenapadlo, že na psy se nevolá vrat se, ale ke mně, ani to, že když poběžím za uhánějícím psem, rozhodně se nezastaví. Právě naopak. Bude si myslet, že to je hra.

Pomalu mi docházel dech. Přeci jen nejsem Usain Bolt, ale jen psycholog, a tak jsem se musela občas na chvíli zastavit a vydýchat. Jessie, která byla asi pět metrů ode mě a stále záhadně utíkala, se na mě otočila a taky zastavila. Znovu se otočila a přišla asi o dva metry blíž ke mně. „To je hodná holka, pojď sem," šeptala jsem a popošla o tři kroky blíž – což byla osudová chyba. Fenka poklesla předními tlapkami na zem a ocásek se jí komíhal na zadečku zdviženém nad zemí. S mým dalším krokem se vymrštila do vzduchu a rozběhla znovu za neznámým cílem. Zbývaly dvě možnosti – křičet do vykřičení hlasivek, nebo běžet do padnutí. Zvolila jsem možnost první a slova Jesssie, vrať se jsem prokládala slovy chyťte toho psa. Když se ale maličká pomalu ztrácela z dohledu, nezbývalo mi nic jiného, než za ní vyběhnout.

Ještě víc než to, že se fenka ztratí, mě děsilo to, že jsme se blížily k silnici. „Jessie zastav!" křičela jsem na psa. Marně. Silnice se blížila a já před tím splašeným zvířetem zahlédla obrys člověka. „Chyťte ji," zavolala jsem z posledních sil dopředu. Viděla jsem, jak se ta čuba prosmýkla okolo člověka, který přišlápl kus provazu na zemi. Jessie udělala kotrmelec a překvapeně se posadila. Osoba vzala vodítko do ruky a vedla ji ke mně. Rosolovitým krokem jsem se blížila k člověku, který mi fenku vrátil. Byl to pan Srha, který ke mně docházel na terapie. Chtěla jsem mu jakkoliv poděkovat, ale tvrdil, že já jsem mu pomohla a on mi byl dlužný, tak mi aspoň zachránil psa.

Po několika dalších slovech jsem vzala do ruky vodítko a obmotala si ho kolem ruky. Pomalu jsem se vracela domů. Začalo se stmívat, když jsem dorazila před Martinův panelový dům, kde nastal další problém. Zjistila jsem, že jsem ztratila telefon. V tu chvíli se mi vybavila ona chvíle, kdy jsem odhodila telefon na zem, abych se rozeběhla za Jessie. Nikde v okolí ale nebyl. Vrátila jsem se tedy domů, odepla fence vodítko a praštila sebou na pohovku.

Martin s dalšími pěti lidmi seděl na zemi a natáčeli hru Nikdy jsem. Všichni už měli lehce připito a zdálo se, že si dokonce ani nevšimli, že jsem doma. Nechtěla jsem tedy vytahovat to se ztrátou telefonu, ani to, jak jsem naháněla fenku okolo bloku – nechtěla jsem ten večer kazit.

A když se Martin natáhl, aby vypl kameru, a zeptal se, jestli s nimi nechci něco natočit, odmítla jsem. Neměla jsem zapotřebí být na videu. Za dnešek jsem toho už zažila dost.

Takže ahoj všichni :D ... V první řadě bych se vám všem chtěla hrozně omluvit, že jsem nevydala dlouho nový příběh, pustila jsem se do nového projektu Recenze Youtube Fanfikcí (zítra vyjde další recenze) a upřímně, abych vám něco nenalhávala, jsem nějak neměla nápad... Nebudu vám tedy pro jistotu nic slibovat. Doufám, že se nový díl líbí. Teď tu bude Martin chvilku jako postava v pozadí. :)

Děkuji za korekturu Nikol_Seven :)