Cat for Avengers

1. Kapitola

Bylo to sotva půl hodiny kdy volal Pietro o to, aby mu poslali letadlo, že je to urgentní, někdo si řekne, že na urgentní stav přiletěli pozdě, ale opravdu není doletět skrze husté lesy a pohoří, kterými je tohle zapadlé městečko obklopeno a doletět za půl hodiny přes půlku planety je také dobrý výkon. Ležela mu stočená na klíně a snažila se být v klidu, nikdy neopouštěla město, nikdy z něho neodešla, on sice odjížděl často, ale zase se hned jak to šlo vracel, z počátku se jí nelíbilo že jezdí zachraňovat někoho jiného, myslela si že jim pak bude také takto pomáhat a to nechtěla, nelíbilo se jí že by měla o něj přijít, ale když jí vše vysvětlil a dostatečně jí ujistil že nic takového nehrozí, tak si na to i zvykla, vždy poslušně čekala na křesle u dveří, které si tam jednoho večera kdy byl zase pryč přitáhla a pozorně hypnotizovala dveře. Ale teď jde pryč věděla kvůli komu, cítila jejich přítomnost, cítila, že přijeli, že ji chtějí zase zpátky, on jí jen chce ochránit a proto ji bere pryč, pryč od toho všeho, od jejího křesílka, od krásných vzpomínek.

„Budeme tu čekat ještě dlouho?" Zívla si a překulila se na jeho klíně tak aby mu viděla do očí, jeho překrásných průzračně modrých očí a blaženě se na něj usmála, byl tak nádherný, i v jeho očích zářila láska a laskavost. Bylo vidět, že ji miloval, udělal by pro její bezpečí vše.

„Už moc dlouho ne koťátko." Mrkl na ní a jemně li pohladil na tváři, byla tak kouzelná, když na něj upřela hnědé oči do těch jeho tak cítil její oddanost, byla mu věrná za každé situace a bezmezně mu věřila. Naklonila se k němu jemně ho políbila, nevěřil že má takové štěstí, má ji! Polibek se prohluboval a nabíral na obrátkách, už se mu probudila, s naléhavostí ji tiskl svá jemně řezaná ústa na ty její které chutnaly po jahodách, vždy z nich cítil jahody, on zase voněl po mentolkách, které rád dlabal, vždy měl nějaké po kapsách. Nakonec to Pietro nevydržel, zvedl jí a ona mu omotala nohy kolem těla, opřel ji o nejbližší strom, aby měl volné ruce a mohl jimi bloudit po jejím těle, když mu dravě vyhrnula tričko a jejíma jemnýma ručkama začala bloudit po pevném břiše a velkým ramenou, tak se ozval zvuk přistávajícího bojového tryskáče, ale oni dva byli tak zabraní do jejich vášnivého počínání, že ho přeslechli a když mu vysunutýma drápkama poškrábala po zádech tak on hlasitě zavzdychal.

„Ne že bych vás chtěl rušit, ale nevěděl jsem, že jsi zoofil mentolko!" Ozval se hlas podbarvený elektronikou, Pietro si povzdechl a opatrně pustil svou dívku na zem, ta si stáhla tričko a když spatřila kolik lidí sledovalo jejich počínaní tak se začervenala a schovala se za něj.

„Nejsem žádnej zoofil ty ignorante!" Zavrčel na něj a přitáhl si ji do objetí, cítil, jak se třese, jeden by nevěřil, co všechno v sobě má.

„Jasně moje chyba, to není kočka viď? Má čelenku?" Prohodil žertovním tónem a byl pyšný na svůj dvojsmysl, ostatní nad ním jen protočili oči a Prietro ho vraždil pohledem." Počkat! To je ocas?!" Nadšeně vyjekl a chtěl se k nim přiblížit ale to už reagovala ona a se zasyčením na něj vycenila zoubky, byla tak roztomilá napadlo ho, Tony se zastavil v půli kroku a ostatní vyjeveně pozorovali jak se ochraně tyčí nad Pietrem. Ten jí jen jemně políbil do vlasů a sladce jí zašeptal tím nejuklidněňujícím hlasem, který od něj nikdo z jeho přátel nikdy neslyšel že vše bude v pořádku.

Nedůvěřivě se na ostatní koukla a pak ochraně omotala ocásek kolem svého těla a přitiskla se k němu, usmál se a pohladil jí uklidňujíce po zádech.

„Měli by jsme jít na palubu, tam vám to všechno vysvětlím." Povzdechl si a ostatní se beze slova otočili a šly na palubu, během chvilky se k nim přidali i Pietro a jeho kočička, kterou si střežil pohledem, nikdo nic nechápal, od kuť jí má? Když se letoun zvedl tak první spustil Tony.