Zamyšlení, motivace aj.

XXVII.

A je to tu. Zase. Prázdniny. Do školy už nechodím, takže tenhle význam to pro mě nemá, ale pravidelně o prázdninách vůbec nevycházím z domu, protože jsou všichni doma..respektive venku. Nesnesu lidi, nesnesu jejich společnost, nerada kolem nich procházím, nesnesu jejich pohledy. Když jsem nucena to podstoupit, klepu se, potím, podlamují se mi kolena (až občas mám pocit, že zapomínám, jak se chodí) a když ještě narazím na pubertální chytráky, kteří na mě utrousí nějakou rádoby vtipnou poznámku, je to úplně v háji a třeba měsíc se z toho nemůžu dostat.
Problém je ten, že jsem sama, starám se o nemocnou babičku, která nemůže chodit a já MUSÍM všechno odchodit za ní. Musím na nákupy, na úřady, všude možně. I o prázdninách. Zrovna dneska potřebuju jít do obchodu, od rána jsem se ještě neodhodlala. Je mi na nic ze sebe samé, že jsem taková (s prominutím) sračka.
Všichni na mě kašlou, užívají prázdnin, chlastají, jsou na párty, ostatní venku a já sedím celý den doma jak pecka bez jediného slova a snažím se dokopat k tomu, abych šla do toho obchodu. Do háje. Je mi do pláče. Jsem k ničemu.
Vám ale přeju krásné prázdniny, pořádně si je užijte a hlavně odpočívejte! :-)