Bleach - Nerozvážné uvážení (CZ)

Prolog

Ahoj všichni. Konečně jsem se dokopala do psaní. Máme tu Bleach. :D Je tu super anime, pokud jste neviděli, nebo nečetli, rozhodně neváhejte! :) Doufám, že se vám moje povídka bude líbit a už vás nebudu zdržovat. Stejně jsem na tohle to úvodní psaní nikdy moc nebyla... Komentáře potěší. <3

PS: Omlouvám se za skloňování japonských slov... :/

Abych vám vlastně osvětlila, jak se mohl někdo jako já, ocitnout až v Huecu Mundu. No... Zkrátka jsem byla nerozvážná. A stále jsem. Nemůžu si dopředu nic rozmyslet, to bych pak nebyla já. Ale zpátky k věci.

Jmenuji se Kate Haku. Divný jméno co? Z půlky anglický a z půlky japonský. Totiž... když jsem ještě radostně a bezstarostně pobíhala po Zemi, moje maminka se zamilovala do Japonce. Na nějaké služební cestě nebo co... No a než jsem se stihla nadát, už jsem seděla v letadle a fičely jsme dlouhou cestu z Ameriky až do Asie. Maminka si pak pana Haku vzala, no a tak naše rodina převzala jeho příjmení. Vypadám tak na dvaadvacet. Jsem středně vysoká. Hubená, ale ne zas nezdravě. Mám dlouhé blonďaté vlasy, které nosím většinou rozpuštěné s dvěma falešnými culíky. Z lehce pihatého obličeje na ostatní září zelenkavé oči, pokryté dlouhými zdravými řasami. Věčně se usmívám, jsem totiž optimistka a smíšek, ale občas se dostanu do situací, kdy ani mně není do smíchu.

V Soul Society žiji už třicet let a naučila jsem se zde mluvit plynně japonsky, jelikož jsem na to na Zemi nedostala patřičně dost času. Odchodila jsem si shinigamijskou akademii a nyní jsem hrdým členem desáté jednotky pod vedením Hitsugaiy Toushiroa. Je to vážně zlatíčko, i když je celkem urážlivý a já si z něj prý nesmím dělat srandu. Ale má mě rád, to musím přiznat. No, a navíc jsem už prostě taková. Nerada jsem vážná a ráda ostatní provokuju.

Moje záchrana před Rukongaiem byla Rukia Kuchiki, která si čirou náhodou všimla mé silné duševní síly a mého, na nováčka obrovského, reiatsu. Pomohla mi dostat se na akademii a stát se právoplatnou členkou oné zmiňované desáté jednotky. Jsem jí za to zavázána. Stala se něčím jako mou patronkou. Seznámila mě s podkapitánem Renjim Abaraiem, ze kterého jsem měla ze začátku trošku strach a stále k němu chovám patřičný respekt, ale zase v rozumných mezích jo? Vzhledem k tomu, že dokázal dosáhnout úrovně Bankai. To je další věc, kterou bych s vámi chtěla probrat. Moje zanpakuto...

Jmenuje se Doragonfōsu - Dračí síla. Je pěkně tvrdohlavá a náladová jako já. Jaký pán, takový zanpakuto... Sdělila mi, že moje shikai forma není přímo určená k boji, že si musím počkat na bankai, no a tak jsem se zaměřila na dosažení druhé úrovně meče zanpakuto. Abyste věděli, schopnost mé shikai formy tkví v ovládání citů druhých, což by samo o sobě nebylo zas tak zlé, ale Doragonfōsu zvládne poblouznění vyvolat pouze, pokud dotyčného trefí její šipka a navíc jen na pár chvil, no a se stupňující se hodnotou reiatsu protivníka se doba zkracuje. Na obyčejné shinigamie průměrného postavení vydrží maximálně minutu, no a co teprve na silnější protivníky? Nemám to zkrátka se svou zanpakutou lehké...

OoO

Jednoho dne se Rukia chovala poněkud zvláštně. Ptala jsem se jí, o co jde, ale stále mi ometala dokola ty samé vyhýbavé odpovědi. Věděla jsem, že bude mít trpělivost mé nekonečné otázky stále odbývat a taky jsem věděla, kdo takovou trpělivost mít nebude. A měla jsem pravdu! Po třech dotazech ohledně toho, co se děje, se na mě Renji vražedně zadíval. Potom si ale povzdechl, věděl, že mě to neomrzí, a všechno vyklopil.

Prý se chystají zachránit nějakou Orihime Inoue ze světa Hueco Mundo. To je šílený! "Půjdu s vámi." Řekla jsem, když jsem je oba zkopala dohromady aby mě poslouchali. "V žádném případě." Založil si ruce Renji a naklonil nesmlouvavě hlavu. "Tvůj zanpakuto je v boji se silnými protivníky téměř nepoužitelný." Dodal. Huh, děkuju za upřímnost... Zamračila jsem se. "Nenechám vás tam jít samotné! Navíc, se už blížím úrovni Bankai." To byla spíš hluchá prosba než přesvědčení. Ve skutečnosti jsem nevěděla, jak na tom Doragonfōsu je. "Kate, je to nebezpečné, vím že chceš pomoct, ale takhle to akorát zhoršíš."

Nevím, jestli to bylo touhou zachránit onu neznámou osobu, nebo spíš touhou dokázat, že jsem něco víc, než mě ostatní vidí, ale za moment už jsem před těsným zavřením brány do Hueca Munda vyskočila a nic netušícímu Renjimu přistála přímo na zádech. Nečekaný náraz ho trošičku překvapil, no a místo toho, aby mě ze sebe hezky gentelmansky sundal, zavrávoral, udělal pár kroků dopředu a natáhl se se mnou do písku. Obličejem dolů. Chudák.

"Kate!" Zavřískl, když se mu konečně podařilo mě setřepat a mohl se obrátit na bok tak, aby přinejmenším mohl dýchat. Rukia se na nás zamračila. "Ty musíš mít vždycky svou hlavu!" Pokračoval naštvaně Renji. "Nemůžeš nás jednou poslechnout?" Podíval se prosebně na Rukiu, jakoby u ní hledal oporu. Určitě chtěl, aby mě taky seřvala. Ta si ale jen povzdechla. "Renji má pravdu Kate, tady to vážně není nic pro tebe..." Odmlčela se a Renji se chopil toho, že za ni jako vysloví nepopiratelný fakt o tom, jak jsem hrozně neschopná a jak se o mě budou muset starat, aby se mi nic nestalo a bla bla bla... Zhluboka se nadechl, ale jeho planý proslov jsem mu bohužel překazila. "Dost!" Už jsem byla vážně podrážděná. Cítila jsem se strašně méněcenná a nepotřebná. Tyhle pocity jsem nenáviděla. Už jsem nechtěla, aby se se mnou jednalo, jako s nějakým spratkem! "Já nejsem ta, kvůli které jsme do Hueca Monda šli, že ne? Tak tu tak nestůjme, neplkejme a pojďme najít tu, kterou máme zachránit. O mě se nestarejte. Jsem tu na vlastní riziko s tím, že vím, jak se o sebe postarat!" Poslední větu jsem už křičela. V mém hlase se odráželo zoufalství, hněv a odhodlání. Zatnula jsem ruce v pěst a vyčkávala jejich odpověď.

Chvíli bylo ticho. Zřejmě přemýšleli, jestli mě mají někde uvázat ke stromu a utéct, nebo jestli mi věřit. Nakonec oba dva jen rezignovaně pokrčili rameny a kývli hlavou. "Tak tedy jdeme." Zavelela Rukia. No a tak jsme šli...

Zanedlouho jsme se setkali s druhou částí naší záchranné skupinky. S Chadem - podivným velkým Mexičanem, s Ishidou - vyhublým quincim a s vysokým, pohledným zrzkem jménem Ichigo. Hned na první pohled jsem si ho zamilovala.

Přeskočím tu část, jak jsme se plahočili pouštěmi Hueca Munda a skočím rovnou až do pevnosti Los Noches.

OoO

Zrada. Nepěkná zrada. chodba před námi vybíhala do šesti různých směrů. Abychom pokryli více částí rozlehlé pevnosti, která jistě skýtala spoustu nástrah a skrytých hrozeb, jsme se rozdělili. Vydala jsem se druhou chodbou zprava. A to jsem ještě netušila, co v ní na mě čeká...