Bleach - Nerozvážné uvážení (CZ)

Průzkum

Ahojda! Omlouvám se, že dlouho nevyšel díl, ale nemám vůbec čas. :D Nebojte, nazanevřela jsem na psaní. máme tu další kapitolku s trochou akce a s novou postavou. ;) Pokud se vám líbí, nezapomeňte mi to napsat do komentářů. :) Příjemné čtení. :)

-o dva dny později-

Jakmile se mi zahojily rány - místní léčitelé u mě mají uznání - jsem se rozhodla, že trošku prozkoumám terén. Ležení v posteli a zírání do stropu nebylo nic pro mě... S námahou jsem se zvedla a celá rozlámaná se dosoukala na okraj postele. Sebrala jsem šaty, které za ty dva dny nezměnily svoji pozici ani o píď a prohlédla si je. Celkem předčily mé očekávání. Převlékla jsem se.

Bílé šaty... přiléhavý vršek s límečkem a náprsní kapsičkou - tříčtvrteční rukávy. Lemováno černou stuhou, zejména na límečku a na koncích rukávů. Dva zkřížené černé pásy značily přechod vrchního a spodního dílu. Kolová sukně po kolena - opět černě lemována - volně splývala podél mého těla, avšak když jsem se zatočila, rozletěla se kolem mně s nevídanou elegancí a krásou. Černé boty s bílými pásy, které stály u rohu postele, se nijak nelišily od bot ostatních arrancarů. Celý outfit doplňovaly dvě černé stuhy, kterými jsem si vytvořila své oblíbené falešné culíčky. Ready for a trip... Pomyslela jsem si.

Pomalu jsem otevřela dveře, jako bych čekala, že na mě zpoza rohu vybafne něco velkého, zlého, nebo modrovlasého. Nakoukla jsem ven a rozhlédla se na obě strany. Dlouhá chodba. Vrátila jsem se do pokoje s tím, že se poohlédnu po papíru a tužce, abych si mohla pro případný plán útěku zakreslovat trasu. Měla jsem štěstí. V šuplíku pod psacím stolem jsem našla starý deník a dvě černé lihové fixy. Nechtělo se mi se sebou tahat celý deník, tak jsem z něho vytrhla dvě strany. Vyšla jsem ven.

Celou cestu jsem si pečlivě zaznamenávala na papír. Nikoho jsem naštěstí nepotkala. Toulala jsem se dál spletitými chodbičkami Las Noches. Ale když jsem zahýbala za roh... Sakra. Do někoho jsem vrazila. Bílý arrancarský hábit, ale arrancar to nebyl. Hned jsem ho poznala. V Soul Society jsem žila celkem dlouho a zrovna na tohohle shinigamiho se jen tak zapomenout nedalo... Světlé až bílé vlasy, přivřené oči a ten věčný strašidelný úsměv, který byl pro Gina Ichimarua tak typický... Ustoupila jsem o pár kroků dozadu. Tohle nebylo dobrý... Bála jsem se ho, ten jeho úsměv mi naháněl hrůzu už v Soul Society...

"Ale, ale... Slyšel jsem, že máme náhradu za slečnu Inoue, ale vás slečno Haku, bych zde opravdu nečekal." Jeho slizký a podlízavý tón hlasu mi pěkně zamával s dušičkou, která byla už tak dost scvrklá. Ne že bych byla zbabělec, nebo tak něco, ale řekněte, komu by tahle osoba nenaháněla hrůzu, přinejmenším alespoň respekt?

Přistoupil ke mě blíž. O krok jsem ustoupila, ale zády jsem narazila na zeď... Moje možnosti pohybu se tak nemile snížily... Zdálo se mi, že se jeho úsměv rozšířil. Jemně mi hřbetem ruky odhrnul pramínek vlasů z čela. Jeho přítomnost mi byla nepříjemná. Odvrátila jsem od něj hlavu.

"Copak?" Zeptal se s předstíranou starostlivostí a sklonil se ke mně tak, aby vyrovnal naši výšku a mohl mi hledět přímo do očí. Naše obličeje dělilo sotva pár centimetrů.

"Prosím... Ehm... Mám něco důležitého na práci... Ehm... Mohl byste mě nechat jít?" Zakoktala jsem. Ne že bych nevěděla, jak z téhle situace ven, ale rozhodně jsem si nechtěla dělat nepřátele například tím, že bych ho silně kopla kolenem do břicha... To on moc dobře věděl a zdálo se mi, že toho i trochu využíval.

Udělala jsem dva nenápadné krůčky stranou, abych se dostala z jeho dosahu. BUM. Jeho levá ruka mi s ránou přistála vedle hlavy. Sakra.

"Ještě jsem s tebou nedomluvil." Naklonil hlavu nad mojí nezdvořilostí. Sakra. Sakra. Sakra! Nemám čas se tu s ním vybavovat. A ani chuť...

Naštěstí mě zachránil výkřik z dálky.

"Hej!" Ozvalo se. Otočila jsem hlavu a koho jsem neviděla? Grimmjowa! I když jsem toho parchanta, co mě na hezkých pár dní poslal ležet a díky komu budu mít asi pěkně škaredou jizvu, neměla ráda, jeho přítomnost mi rozzářila oči.

Rychlým krokem se přibližoval. Gin se s rukou, opřenou vedle mé hlavy, odrazil a zhoupnul se v kolenou. Vyšel vstříc modrovlasému arrancarovi. Ten ho ale ignoroval. Prošel kolem něj bez jediného zavadění pohledem, jakoby tam ani nebyl. Bez jediného slova mě popadl za ramen a škubl se mnou tak, že jsem ho musela následovat - nepochybuji, že kdybych se vzpouzela, odtáhnul by mě za vlasy.

Vedl mě chodbami zpět k mému pokoji. Nepromluvil. Nezastavil se. Nezaváhal. Zkrátka neudělal nic, co by narušilo jednotvárnost jeho chůze.

Strčil mě dveřmi dovnitř, sám vešel a zabouchnul.

"Ty blbko!" Konečně dal průchod svým emocím. "Co děláš sakra venku?! Chceš snad zdrhnout? Tak já ti něco řeknu." Přišel ke mě blíž aby svým slovům dodal na váze a chytil mě za límeček pod krkem. "To. Se. Ti. Nepodaří." Dal si záležet na každém slově, aby mi snad neunikl smysl jeho věty... "Můžeš mluvit o štěstí, že jsem byl poblíž! Bůhví co by ti ten pošuk udělal..." Naklonila jsem hlavu.

"Ale, ale... To je starost, co slyším?" Zamrkala jsem a zatvářila se až přehnaně nevinně. Opět nahodil svůj cynický škleb.

"A co si o sobě vůbec myslíš? Myslíš, že jsi důležitá? Ne, to Inoue měla schopnosti, ona byla důležitá, ty se tu akorát pleteš pod nohy! Vůbec nechápu, proč jsme tě nechali naživu... Slabí nemají mezi silnými místo!" Tak tohle byla podpásovka. Začalo to ve mně vřít. Docela rychle se dokážu vytočit. Nenáviděla jsem lidi, co mě podceňovali. Nenáviděla jsem arrancara stojícího přede mnou. Zatnula jsem ruce v pěst.

"Tak proč se o mě teda tak staráš?!" Vyjela jsem na něho a odšťouchla ho dlaněmi, aby si držel odstup. Zavrávoral a o pár kroků ustoupil. "Proč jsi mě tam nenechal?! Proč se o takovou slabou chuděru vůbec zajímáš?!" Už jsem ječela. Nekontrolovala jsem se. Musela jsem to ze sebe nějak dostat... Svraštil čelo.

"Protože za cokoli, co se ti stane, budu automaticky moct já! Dostal jsem tě na starost, chápeš?!" Gestikuloval rukama jako o závod. Cože? No to snad ne. To nemůže myslet vážně...

"Nikdo se tě o to ale neprosil! Mnohem raději bych vyfasovala toho černovlasýho. Je mnohem lepší a určitě i silnější než ty. Ty, ty, ty arogantní povrchní zmetku!" Přistoupila jsem k němu a zabodla mu ukazováček do hrudi.

Mohla jsem pozorovat, jak to v něm vře, zřejmě jsem zahrála na citlivou strunu. Asi neměl rád, když ho někdo srovnával s ostatními. Možná jsem vážně zašla moc daleko. Měla jsem mu být vděčná, že mě dostal z oné nemilé situace...

Bez jediného slova mi vlepil facku. Fakt silnou. Odklonila jsem hlavu. Nejspíš tam budu mít pořádný otisk. Do očí se mi draly slzy. Napřímila jsem se a podívala se mu do očí. Jak já ho nenáviděla.

"Od teď se nebudeš bez mého vědomí sama courat po pevnosti. Můj pokoj najdeš o dvě dveře dál nalevo." Procedil mezi zuby. Pak se otočil a bez jakéhokoli dalšího slova rázným krokem odešel.