Tak sbohem

Na útěku

Rozbíhám se směrem do parku.
S kufrem plným věcí je opravdu těžké běžet a to ani nemluvím o podpatcích.
Udýchaná se svalím na trávu a koukám do nebe abych se uklidnila.
,,Dobře, takže.
Otec a matka mě našli.
Chtějí mě zpátky.
Musím utéct!''

//flashback//

,,Mami, tebe bolí očíčko?''
Zadívám se na mámu která má rudé oko a vidím jak se jí pomalu zbarvuje do fialova.
,,Už moc ne, spadla jsem''
Jako vždy se usmívá tím nejvíce milujícím, ale zároveň smutným úsměvem.
Pak ke mně přijde a políbí mě do vlasů

//Konec flashbacku//

Při té vzpomínce se mi vykutálí horká slza z oka, rychle jí utřu a pomalu se zvedám.
Už když jsem byla malá to doma bylo hrozné.
Nakonec jsem utekla a dala se na prostituci, nechybí mi rodina ani láska - nic.

Jdu po ulici a pořád se rozhlížím, bojím se že mě najdou.
Co by mi asi udělali.  Na chvíli se zamyslím nad tou myšlenkou aniž si všimnu že na mě kouká policista.

,,Dobrý den, půjdete se mnou'' zastaví mě a zkříží ruce na prsou.
Vykulím oči ale snažím se být hned jako by nic.
Zavrtím hlavou.
,,Neudělala jsem nic špatného'' pokouším se aby můj hlas byl sebevědomí, ale nějak mi to nevyšlo. Místo hlasu který jsem si představovala že mě vyšel hysterický křik.
Chytl mě za rameno a odtahoval mě směrem k autu.
Snažila jsem se vykroutit ale bylo to marné, měl nejméně 100 kilo a měřil snad 2 metry. 
Po chvíli jsem se přestala prát a smířila se s osudem. Nejspíš mě odveze někam na stanici kde mě zavře na noc.
Když dojdeme k autu dá mi pouta abych nejspíš neutekla.
''Blbec'' pomyslím si.

V autě je nejprve ticho ale po pár minutách začne něco mumlat.
,,Co jste říkal?''
,,Volal mi Váš otec, prý jste nezletilá a utekla jsem z domu''
''Kurva''
,,To jste si mě musel splést. Mně je 24 let a rodiče žijí v hlavním městě'' pokusím se zalhat s tím že mě pustí, ale kéž by.
Zasměje se a dál mlčí.
Je to v háji, jsem mrtvá. Je konec.
--
..Po půl hodině na stanici..

Sedím na židli a čekám až se shledám s rodiči. Prý mají dorazit co nejdříve.
Snažím se nevypadat nervozně, ale nejde to. V hlavě se mi víří myšlenky.
Co kdybych utekla tím oknem? No, ale co pak..

,,Kristen!'' moje matka se ke mně vrhne a dává mi pusu na čelo.
Odtáhnu se a probodnu jí pohledem.
,,Zlatíčko moje, vypadáš úplně jinak. Vypadáš starší, nikdy tě už neopustím. Bůh je mi toho svědkem že-..''
,,Mlč sakra! Žádný zasraný bůh neexistuje, rozumíš?!''
Jsem naštvaná, vstanu prudce ze židle a mám ruce v pěst. Chci jí uhodit.
Chvíli na mě vyděšeně kouká ale pak řekne ,,Neboj se, Pán ti to odpustí''
Nevím jestli mě chtěla ještě víc naštvat ale povedlo se jí to.
Představuji si jak jí škrtím, mlátím,trhám jí vlasy a nakonec jí plivnu do tváře.
Usměju se na tou myšlenkou.

,,Tatínek podepisuje nějaké papíry. Odvezeme tě do výchovného ústavu aby si se spravila.''
Úsměv mi zmrzne. Zavřu pevně oči a snažím se nerozbrečet.
Otočím se k bundě a vytáhnu krabičku cigaret a zapalovač.
Zapálím si a otočím se zpět na matku. Usměju se.

Stojí tam s otevřenou pusou a nakonec rychlým krokem odejde.
Tak to bychom měli.

---
Ahoj lidi, po hodně dlouhé době jsem se odhodlala napsat další část.
Omlouvám se že není tolik dobrá, vyšla jsem ze cviku (dobrá výmluva,co?)
Budu ráda za názor.
Díky :)