Ten divný kluk na mě zíral jako na zjevení.
Ze začátku jsem si myslela, že mám snad něco zaseknutého mezi zuby, což by bylo zcela jistě ohromující při příležitosti seznámení, ale po velmi nenápadné kontrole jsem zjistila, že mé zuby jsou v pořádku.
Tak na co zírá?
Ovšem, abych za nezdvořilou nebyla zase já, slušně jsem pozdravila a představila se jako maminčino hodné děvče.
Bože.
Po vzájemném zírání mě, ale z toho pekla vysvobodil jeho otec. Bohužel pro mě, další šokující zprávou.
,,Pokoj tak blízko toho kluka? Tak to ani hovno", odpověděla bych mu kdybych nebyla taková jaká jsem.
Jenže tenhle muž mě tu hostil a vlastně jsem byla přítěží. Jasně, já jsem si to nepřála, ale stejně jsem tu hostem.
Takže jediné, co jsem mohla udělat, bylo spolknout to a poslušně jít za ním.
A přitom na mě dál zíral ten kluk! Pochybuju, že to tu přežiju.
Další překvapení bylo však přede mnou.
,,T-tady budu spát?"
Zírala jsem do prostorného pokoje, jež byl vymalovaný šedou barvou. V rohu místnosti stálo staré kožené křeslo a v protějším koutu stála postel s černými nebesy. Jak je vidno nábytkem tu šetřili, protože jediný další kus byla mahagonová skříň u nohou postele. Světlo mi tu poskytoval jen starodávně vyhlížející lustr a jedno jediné okno naproti dveřím. To bych přežila.
Ale na stěnách se skvěly zvířecí kožešiny, nejčastěji medvědů s rozevřenými tlamami. Dalším ,skvostem' byly vycpané hlavy zvířat, které jsem ani nepoznala.
Už jen z toho pohledu mi bylo na nic. Bylo memyslitelné, abych tu spala.
,,Samozřejmě, má milá. Je to má nejoblíbenější. Jsou tu všechny mé nejcennější kousky. Proto bych se rád o mé cennosti podělil s neménně krásnou mladou dámou", usmál se opět svým donjuanským úsměvem.
Nevím, jestli to mám brát jako urážku.
,,Ale pane, to si přece nezasloužím",teatrálně jsem se chytila za srdce a usmála se tím nejsladším úsměvem. ,,Postačí mi obyčejný pokoj."
,,Bylo by lepší, abys zůstala tady, mé dítě. Budu mít jistotu, že tě můj syn ochrání."
No, ten mě bude muset ochránit leda před těmi medvědy. Bůhví jestli to vůbec zvládne.
Falešně jsem se zahihňala, vstoupila do pokoje a zavřela za sebou.
Je moc pozdě na protesty?
Svalila jsem se na postel.
A tady budu muset strávit ještě spoustu, spoustu času.
Povzdechla jsem si. Čím dál tím lepší. Co mě čeká zítra? Znásilní mě feťáci za domem?
Zkopla jsem si z nohou těžké kanady a opřela jsem se o rám postele.
Teď bude lepší jít spát.
Nebo ne. Zvedla jsem se z postele a došourala jsem se až ke dveřím a pohlédla na kliku.
Vypadala staře, jako snad všechno tady. Ale pod ní byl zámek, který byl očividně přidělaný v době, kdy už jsem žila. Dal se zamknout zevnitř.
Výborně, aspoň něco pozitivního na tomhle odporném pokoji.
Zívla jsem. Jo, potřebuju si odpočinout. Zamkla jsem pokoj a zase padla na postel, aniž bych se třeba pokusila se umýt nebo tak.
Říkejte si co chcete, byla jsem utahaná jako pes. A nikdo by mě v tu chvíli nedonutil vstát a vysprchovat se, protože to by mi dalo fakt spoustu práce.
