Navždy

1.

Snažil jsem se upínat veškerou svou pozornost na rychle ubíhající krajinu za okýnkem a ne na bodavou bolest v mém pravém rameni.
Nesnáším tělocvik.
To jsem celý já. I v prvním dnu na nové škole se mi musí něco stát. Připadám si neohrabaně, i když nejsem ani tak veliký, a nedokážu zkoordinovat pohyb rukou a nohou.
Mrzelo mě, že nejsem ve škole. Bude i určitě déle trvat, než si najdu nové přátele, nebo alespoň než si na mě ostatní zvyknou.

Když jsem žil ještě ve svém městě, také jsem měl poměrně chudý sociální život. Byl jsem rád, že jsem si našel své místo na škole a že ke mně neupírali ostatní takovou pozornost, jak teď.
Jsem rád sám.
Samozřejmě je milé, když máte s kým sedět při obědě, nebo s kým rozebrat látku, když ji nechápete, ale když je člověk sám, má spoustu času na přemýšlení.
Přemýšlím os spoustě věcech. Třeba o tom, jestli se rodiče dají zase dopořádku, nebo o tom, jak moc mi nechutná dnešní sekaná v jídelně.

Pohlédl jsem ven. Bylo zataženo a pršelo. Kapky chladného deště dopadaly na sklo a klouzaly po něm až úplně dolů. Odkašlal jsem si. „Jste moc hodný, pane, že mě vezete do nemocnice. Vážně to ale nebylo zapotřebí."
Jakmile se náš vyučující biologie (a také náš třídní) Tyler Smith dozvěděl, že se mi vykloubilo rameno, hned se nabídl, že mě odveze.
I když řídil, otočil se na mně a roztáhl své úzké rty do širokého úsměvu. „To je v pořádku. Stejně jsem zrovna neměl žádnou hodinu. A neříkej mi pane, to jsem takový stařík?" Upřel pohled zpět na vozovku, ale nepřestával se usmívat.

Ještě jednou jsem si ho pořádně prohlédl.
Nebyl jako ostatní učitelé. Byl mladý, asi třicetiletý a velmi vypracovaný. Košile mu pěkně obepínala celý trup. Při vzpomínce na mé kostnaté tělo bez známky svalů, jsem pocítil menší závist.

Chvíli jsem se na něj jen mlčky koukal. Rozcuchané prameny oříškově hnědých vlasů mu spadaly do jeho neskutečných fialových očí. Podíval se na mě. Jen na sekundu, ale opravdu jen na sekundu, jsem měl pocit, že se začervenal. Uhnul jsem pohledem, ale periferním viděním jsem se zděšením zjistil, že jeho zrak stále visí na mě. „Měl byste se koukat na cestu, když řídíte."řekl jsem nervózně. Zašklebil se. „A ty bys neměl znervózňovat řidiče." Strnule jsem na něj upřel můj vyjevený obličej „Jen si z tebe dělám legraci." Dodal a zvedl obočí. Přiměl jsem se usmát.

„Jak dlouho už jsi vlastně ve městě?" Snažil se nenuceně nahodit téma k hovoru, ale moc se mu to nevedlo. „Už asi čtyři dny. Máte to tu vážně pěkný, akorát mi tu chybí sluníčko." A městská nemocnice. „Chodil si na pláž a tak? Nikdy jsem neviděl moře. Od té doby co jsem se tu narodil, jsem nevytáhl paty z tohohle zapadákova." Sevřel volant o něco pevněji a zavrtěl se na seadle. Přikývl jsem. Na dny strávené na bílých písečných plážích si pamatuji moc dobře. Na ten pěkný pocit slané kůže a hebkého vánku. Nechtěně jsem si při té představě povzdech. „Chodil jsem tam skoro každý den." Vypadal překvapeně. „Skutečně? Na sluníčku, jen v plavkách, bez opalovacího krému?" Udivený otázkami jsem přikývl. Nevšímal si mého výrazu a pokračoval. „Nechce se mi tomu věřit. Víš, tvoje kůže je bílá jak stěna. Skoro průhledná, řekl bych. Neber to špatně, je opravdu fascinující. Máš problém s pigmentem?" Pokrčil jsem rameny. Pigment byl to poslední, o čem jsem si dělal starosti.

O stěhování jsem se dozvěděl jen několik dní před odjezdem. Mamka byla čerstvě rozvedená a nehodlala bydlet ve stejném městě jako otec. Nevadilo mi to. Nic mě na tom místě nedrželo. Možná jenom jeden člověk, ten o tom ale nevěděl a já byl až moc v prdeli na to, abych mu to řekl.
Stejně je teď už pozdě.

Mezitím, co jsem byl zadumaný a ztracený ve svých myšlenkách, auto začalo brzdit, až nakonec úplně zastavilo. Probral jsem se. „To už jsme tady?" zamumlal jsem. Můj řidič si zamračeně odepínal pás. Byl vzteklý. „Ne." Otevřel dveře a i přes silný vítr a hustý déšť vyšel ven. Co se stalo?
Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak nakvašeně obchází auto. Asi mu došel benzín, což by byl docela problém, vzhledem v jaké situaci se nacházíme. Nechtěl jsem jenom tak sedět a čekat, zatímco on musel stát v tom lijáku.